)
Norsko má na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví Unesco zapsány zatím celkem čtyři památky - dřevěný stěžňový kostel v Urnesu, hanzovní domy Bryggen v Bergenu, skalní malby v Altě a Bergstaden Røros, tedy horní město Røros, jež bylo na seznam zaneseno jako třetí v pořadí v roce 1980.
Røros leží v kraji Sør-Trøndelag jihovýchodně od Trondheimu nedaleko švédských hranic na řece Hitter v nadmořské výšce 630 m a je střediskem stejnojmenného okresu (Røros kommune). Městečko, čítající pouhých 5 000 obyvatel, je dnes oblíbeným turistickým cílem. Ročně je navštíví přes milion turistů. Důvodem jejich návštěvy jistě nejsou třeskuté mrazy, jimiž se Røros také proslavil (v lednu 1914 zde byl naměřen teplotní rekord -50,4 °C), nýbrž pozůstatky hornických aktivit a památky na 333 let trvající těžbu mědi.
Røros byl založen v roce 1644, poté, co byly v jeho okolí objeveny značné zásoby měděné rudy, a brzy se stal nejvýznamnějším norským centrem v oblasti hornictví. Založení města bylo podle legendy výsledkem setkání mezi místním lovcem sobů a německým horníkem. Sedlák a lovec Hans Olsen Aasen lovil v místě zvaném Storvola, když jedno ze zvířat na úprku vykoplo ze země třpytící se kámen. Hans Aasen vzal kámen s sebou domů a ukázal jej německému horníkovi Lorentzu Lossiusovi, který pracoval jako vedoucí směny v dole v Kvikne. Lossius okamžitě rozpoznal význam nálezu a v krátké době zde prosadil zahájení těžby. Tímto činem byl položen nejen základ města, nýbrž i důlní společnosti Røros Kobberverk (Røroské měďařské závody). Místo nálezu, jehož jméno bylo zkomoleno na Storwarts, se brzy stalo nejvýznamnějším dolem v okolí Rørosu.
Již v roce 1646 získal Røros od dánského a norského krále Kristiána IV. královská privilegia a spolu s nimi právo využívat lesy, rudu a vodní energii v okruhu 4 mil (40 km) od dolu Storwarts. Navíc byla na sedláky z této oblasti uvalena povinnost pracovat v dolech. Výměnou za to byla v Rørosu zřízena škola pro výuku čtení a počítání, neboť ředitel důlní společnosti nestál o to zaměstnávat nevzdělance. V této době hráli v Rørosu významnou roli němečtí horníci a panoval zde velký vliv němčiny. Proto také Røros svým vzhledem značně připomíná horní města například z oblasti Harzu. Řada hornických předáků a odborníků byla německého původu, na což poukazují i dnešní názvy ulic a také řada germanismů užívaných v hutnické a hornické terminologii.
)
Røros vyrostl kolem první huti, která vznikla v roce 1646, a hornického kostela, založeného v roce 1650. V roce 1678 bylo město vypáleno švédskými vojáky. Požár přestál pouze kostel, který posloužil vojákům jako stáj. Starý kostel však přesto brzy přestal vyhovovat - byl příliš malý a "jednoduchý", a proto byl v roce 1784 postaven kostel nový ve stylu baroka. Nový kostel se čtvercovou věží zdobenou hornickými symboly (kladívko a perlík) a místem pro dva tisíce věřících byl po dlouhou dobu jedinou kamennou stavbou v celém městě. Měl oddělenou královskou lóži s baldachýnem a uzavřené kostelní lavice určené pro významné občany města. Zvláštní bylo také umístění oltáře, varhan a kazatelny - vše bylo situováno nad sebou na jedné stěně. Stavební práce vedli řemeslníci důlní společnosti.
Těžba mědi se v Rørosu úspěšně rozvíjela, v 18. století bylo učiněno mnoho dalších nálezů významných ložisek rudy a společnost Røros Kobberverk se stala jednou z největších důlních společností v Evropě a největším norským průmyslovým závodem s asi čtyřmi tisíci zaměstnanci. Dolování však mělo značný vliv na okolní prostředí, především na lesy, neboť při tavení rudy bylo zapotřebí mnoho kubíků dřeva i uhlí. Huť, pro jejíž provoz poskytovala energii řeka Hitter, navíc produkovala do okolí značné množství škodlivin, zvláště oxidu siřičitého. V důsledků těchto faktů nastala v roce 1921 krize dolování. Poslední důl (Olavsgruva - Olavův důl), který byl otevřen v roce 1931, zachránil sice společnost na několik dalších let, ale v roce 1977 bylo po 333 letech nepřetržité těžby dolování rudy v Rørosu zcela ukončeno a důlní společnost Røros Kobberverk vyhlásila úpadek. Od roku 1644 do roku 1977 vytěžila společnost z místních dolů celkem 120 000 tun čisté mědi a asi 525 000 tun pyritu.
)
Dnes je Røros především městem turistů, ale atmosféru starých dob si přesto uchoval. Jeho centrum tvoří dvě ulice: Bergmannsgata s bývalými většími a reprezentativnějšími domy řemeslníků a hornických předáků a Kjerkgata, vedoucí k již zmíněnému baroknímu kostelu Bergstadens Ziir. Dnes září dřevěné domy na obou hlavních třídách veselými barvami a převládají zde obchody se suvenýry, kde lze koupit tradiční norské svetry, potisky s losy či figurky trollů, ale stačí zabočit do některé z postranních uliček a návštěvník se rázem ocitá mezi tradiční zástavbou, jíž tvoří nízké dřevěné domky horníků z 18 a 19. století s dvorky a střechami pokrytými travnatými drny. Typické jsou domy horníků a dělníků ve Slaggveien, staré až 250 let, a také haldy strusky, které dodnes výrazně ovlivňují tvář města.
Struktura města se dochovala ve své původní podobě ze 17. století. Zástavba je výsledkem prolínání tradiční norské architektury a evropských prvků. Tvoří ji povětšinou statky seskupené kolem čtvercového dvora s domy pro lidi i dobytek, které sem byly přeneseny z venkovského prostředí. Celkem 80 staveb patří mezi chráněné kulturní památky. V rekonstruované huti (Smeltehytta) bylo zřízeno muzeum, v němž jsou umístěny přesné modely technických zařízení, využívaných při dolování, a pomůcky, užívané v dolech a huti, jako např. lampy, nástroje, ale také vlajky či zbraně důlního sboru.
V centru města, v ulici souběžné s Kjerkgate se nachází Aasengården (Aasenův dvorec), připomínající nejstarší historii města. Na pozemku, na němž dvorec stojí, prý Hans Aasen učinil svůj významný nález. Východně od města lze navštívit dva doly, asi 8 km vzdálený důl Christianus Sextus (Christianus Sextus gruve), založený v roce 1723, a dále Olavův důl (Olavsgruve), který leží asi 13 km od Rørosu a který byl uzavřen v roce 1972. V létě se v Olavově dole, jenž tvoří vlastně doly dva, konají pravidelné prohlídky a také kulturní akce, neboť zde byl zřízen nejoriginálnější norský koncertní a divadelní sál Bergmannshallen.
)
V neposlední řadě stojí v Rørosu socha zdejšího nejvýznamnějšího rodáka, spisovatele Johanna Falkbergeta (1879-1967), který se společně s Kristoferem Uppdalem, Johanem Bojerem a Olavem Duunem řadí k nejvýznamnějším představitelům norského realismu 1. poloviny 20. století. Falkberget byl úzce spjat s rodným krajem rudných dolů, sám dokonce prošel hornickými profesemi, a proto není divu, že hlavním tématem jeho tvorby se stalo líčení těžkého života dělníků a rolníků horského kraje a rozkladného vlivu nastupující a rozvíjející se průmyslové civilizace. V Evropě jej proslavily především jeho historické romány (některé byly i zdramatizovány), např. šestidílná freska Christianus Sextus, nazvaná podle dolu, v němž se děj, zasazený do 1. poloviny 18. století, odehrává (česky vyšla zkrácená verze pod názvem Rytíři práce) či čtyřsvazkový cyklus s dějem soustředěným kolem hutě a odvíjejícím se koncem 17. století s názvem Nattens brød (Chléb noci, česky první dva svazky - Ann Magrit a Pluh).
Turisté dnes mohou pro návštěvu Rørosu využít dobré autobusové a vlakové spojení pravidelnou leteckou přepravu z Trondheimu a Oslo. Další možností je také cesta autem z Oslo přes Hamar kolem největšího norského jezera Mjøsa a dále hustě zalesněným údolím Østerdalen. Ačkoli je Røros malým městečkem, má jeho zapsání na seznam Unesco rozhodně své opodstatnění a jeho návštěva se určitě vyplatí.
Použitá literatura)
Areál zámku v Litomyšli byl nedávno zapsán do seznamu světových kulturních památek UNESCO. Z mnoha miliónů světových přírodních a historických pamětihodností je na tomto prestižním seznamu v současnosti zapsáno 630 památek ze 118 zemí, z toho 9 z České republiky.
Podle Kosmy stával v raném středověku na místě dnešního litomyšlského zámku pomezní hrad Slavníkovců. Jistější jsme si až Přemyslovci - těsně před polovinou 12. století uvedl Vladislav II. s pomocí olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka do Litomyšle premonstrátský řád, jemuž daroval celou okolní krajinu. Mniši si zde postavili rozlehlý komplex klášterních budov. Roku 1344 tu Karel IV. zřídil biskupství pro východní Čechy a západní Moravu a klášter se stal jeho centrem. Roku 1425 dobyli město husité (sirotci), biskup Aleš z Březí uprchl, a tím biskupství prakticky zaniklo.
Do Litomyšle byli od té doby dosazováni husitští hejtmani. Poslední z nich, Vilém Kostka z Postupic, se nakonec přidal k Zikmundovi a roku 1436 od něho dostal Litomyšl do dědičné zástavní držby. Kostkové vládli na litomyšlském panství více než sto let, jejich sídlem se stal biskupský palác. Koncem 15. století se pod ochranu Kostků uchylovali čeští bratři z Čech a Moravy, roku 1503 tu byla založena i českobratrská tiskárna. Bohuš III. Kostka byl nucen za účast v odboji proti Ferdinandovi I. roku 1547 postoupit panství královské komoře.
)
Roku 1567 obdržel panství Vratislav z Pernštejna, nejvyšší kancléř Království českého, a Litomyšl si zvolil za své sídlo. Kostkovský palác byl však značně poškozen a Vratislav palác úplně přestavěl. Zbytky někdejšího paláce použil jako základy severního křídla, návaznost na některé zbytky je patrná dodnes. 18. března 1568 byl položen základní kámen zámku. Roku 1577 byla dokončena a vysvěcena kaple, pak se budoval zbytek paláce. Stavba byla hotová pravděpodobně roku 1581.
Litomyšlský zámek patří k nádherným dokladům takzvané české renesance vyznačující se blokovými dispozicemi s arkádovými dvory. Stavitelem zámku byl do své smrti roku 1575 císařský stavitel Giovanni Battista Aostalli, který pracoval také v Poděbradech a účastnil se úpravy zámku v Chlumci nad Cidlinou. Poté převzal vedení stavby Ulrico Aostalli, vedoucí stavby Pražského hradu ve službách císaře Maxmiliána II..
)
Půdorys samotného zámku je čtvercový, předzámčí pokračuje do úzkého předdvoří, do kterého se vchází průjezdem zdobeným sgrafitem dvou halapartníků v renesanční zbroji. Na hlavní nádvoří se prochází portálem se znaky Vratislava z Pernštejna a jeho ženy. Nádvoří je ze tří stran ve všech třech podlažích obklopeno arkádami, na každé straně po devíti obloucích. Arkádové ochozy jsou opatřeny v přízemí čtyřhrannými sloupy s hrubou bosáží, v prvním patře toskánskými a v druhém patře jónskými sloupy. Obytné trakty leží za arkádami pouze v bočních křídlech, kdežto ve vstupní stěně přiléhají arkády k čelní zdi, jen v druhém patře jsou otevřeny do průčelí. V jihovýchodním rohu prvního patra vedou do zámecké kaple dveře s bohatým portálem. Fasáda nádvoří proti hlavnímu vchodu nemá arkády a tvoří plnou stěnu, rozčleněnou jen sdruženými okny ve třech podlažích. Je tu také průchod do menšího zadního dvora. Volné plochy stěny mezi okny zaplňuje bohatá sgrafitová výzdoba. Nejvýše pod krovem nad každým z pěti sdružených oken jsou vyobrazena poprsí vojevůdců ve zbroji, v polích mezi nimi obrázky lesních krajin se zvěří a lovcem, vpravo pak stará žena s kocourem. Mezi okny druhého patra jsou drobné výjevy snad z antických dějin. Zcela vpravo stojí rytíř v odění 16. století s kočkou a pěti velkými G. Hlavní pole průčelní stěny nádvoří je rozčleněno v tři nestejně široká pole. Na nejmenším, prostředním, jsou umístěny sluneční hodiny, zřejmě s obnovenou malbou a chronogramem. Vlevo je zobrazena jezdecká bitva před městem, vpravo je nakresleno vítězství císaře Konstantina nad Maxenciem na Milvijském mostě před Římem roku 312. Pět nestejně velkých meziokenních polí v prvním patře průčelí nádvoří rozvíjí ve sgrafitové technice starozákonní historii o Samsonovi.
)
Jedno ze čtyř zámeckých schodišť vás zavede do zpřístupněných reprezentačních salonů 1. patra. Jejich vybavení ovšem kontrastuje s vnějším renesančním vzhledem zámku - nese se převážně v duchu klasicismu. Starší renesanční, ale i část barokního vybavení vzaly za své naposledy při požárech v letech 1768 a 1775, po nichž bylo 1. a 2. patro přestavěno. Pod zámkem se pak nacházejí rozlehlé sklepy. V zámku je i dodnes provozuschopný vodovod stahující pramenitou vodu do zámecké kuchyně a do kašny v hospodářském dvoře.
Celý obvod zámku - kromě středu průčelí nad arkádami - lemují štíty. Vysoké dvojvrstvé a trojvrstvé štíty se střídají s jednovrstvými štíty. Všechny vnější stěny zámku jsou zdobeny psaníčkovým sgrafitem, v jehož obdélníkových polích jsou zobrazeny rostlinné motivy, zvířata, lidské masky i celé lidské postavy. Psaníček je asi 8000 a žádné se neopakuje. Každá strana má navíc díky své funkci různý vzhled. Vstupní průčelí je lehké a vzdušné se slunečními hodinami, západní průčelí obrácené k městu působí monumentálně, východní průčelí je nejméně pravidelné a připomíná pozdní gotiku.
V 80. letech 16. století byl v předdvoří postaven pivovar. Dnešní podoba však vznikla teprve barokní úpravou F. Maxmiliána Kaňky po roce 1726. 2. března 1824 se zde sládkovi Františku Smetanovi a jeho ženě Barboře narodil syn Bedřich, budoucí slavný hudební skladatel. V rodném bytě Bedřicha Smetany je dnes Muzeum české hudby. K pivovaru přiléhá budova jízdárny z 18. století. Samostatně pak stojí budova koníren, nad vchodem je socha muže s koněm od Matyáše Brauna.
)
Valdštejnové-Vartemberkové, kteří vlastnili Litomyšl na konci 18. a na počátku 19. století, milovali divadlo. Proto roku 1798 zbudovali v přízemí zámku dodnes zachovalé a provozuschopné divadlo pro 150 diváků. 16 kulis celých scén a 2 opony jsou dílem Josefa Platzera - Platzer maloval kulisy také např. pro Nosticovo divadlo či pro vídeňské dvorní divadlo.
Koncem 18. století vznikl okolo zámku francouzský park s barokními a raně klasicistními sochami, za severní stěnou pak park anglický. Roku 1855 zámek koupil bavorský kníže Maxmilián Karel Thurn-Taxis, roku 1945 byl zámek zestátněn. Od roku 1949 se tu dodnes každoročně koná operní festival Smetanova Litomyšl.
Zámek patří k opravdovému skvostu nejen východních Čech. Dojeďte se sami do Litomyšle přesvědčit - určitě nebudete litovat.
Použitá literatura)
V prosinci r. 2000 byla na prestižní seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO zařazena další (již desátá) památka z České republiky - olomoucké sousoší Nejsvětější Trojice. Chtěli jsme být co nejaktuálnější, a tak jsme sáhli po knize M. Pojsla a V. Londina Dvanáct století naší architektury (Olomouc 1998), abychom vám tuto památku blíže představili.
Sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí u radnice je obecně považován za největší barokní sousoší u nás. Původcem monumentu byl bohatý olomoucký měšťan, kamenický mistr a podnikatel Václav Render, který zanechal stopy své dílny všude v Olomouci (např. i morový sloup na sousedním náměstí). Autora projektu tak náročného architektonického i sochařského díla však neznáme, vyloučit ale nelze ani samotného Rendra.
Práce zahájil v roce 1716, když se zavázal městskému magistrátu, že sloup postaví nákladem nejmenovaných dobrodinců a z týchž prostředků přesune některé další stavby (Herkulova kašna aj.), které by sousoší překážely. Město za to slíbilo poskytnout zdarma potřebný kámen z vlastních lomů.
Vedle četných Rendrových prací rostlo dílo jen pomalu. Když v roce 1733 zemřel, byla hotova sotva polovina spodní části stavby. Přestože Render zanechal bezmála 11 000 zlatých, dokončení díla se dlouho nedařilo. Po čtyřleté přestávce se ujal stavby městský kameník Václav Rokytský a po jeho smrti syn Ignác. Válka a pruská okupace města na začátku 40. let stavbu opět přerušily, z iniciativy městské rady se pokračovalo až v roce 1744, sloup byl nakonec dokončen teprve o dalších deset let později. Počátkem května 1754 bylo odstraněno lešení a 9. září se konalo slavnostní vysvěcení za účasti samotných císařských manželů, Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. Podle soudobých pramenů činil celkový náklad na postavení trojičního sloupu obrovskou sumu 150 000 zl.
V závěrečném desetiletí stavby vytvořil 36 soch světců a 12 reliéfů hlav apoštolů sochař Ondřej Zahner, zbývající sochařské úkoly dokončil jeho žák František Scherhauf. Kamenické práce po Rendrovi a Rokytských dokončil Augustin Scholz. Obrovskou skupinu Nejsvětější Trojice na vrcholu 35 metrů vysokého sloupu a menší skupinu Panny Marie s anděly, umístěnou na přední stěně sloupového polygonu, zhotovil v mědi a v ohni pozlatil olomoucký zlatník Šimon Forstner.
Celý monumentální "sloup" je koncipován na principu šestiúhelníka, který se stupňovitě zužuje směrem vzhůru a končí šestibokým jehlanem s kovovým sousoším Nejsvětější Trojice. Stěny jehlanu mají podobu kanelovaných pilastrů s patkami a hlavicemi. Spodní část monumentu s vnitřní kaplí spočívá na vyvýšeném schodišťovém podstavci.
)
Sochy světců v nadživotní velikosti jsou umístěny ve třech patrech nad sebou vždy na nárožích polygonu. Jsou to moravští zemští patroni, patroni olomouckých kostelů a snad vůbec nejuctívanější světci v Olomouci: Josef, Jáchym, Anna, Tadeáš, Jan Křtitel, Jan Nepomucký, Jan Sarkander, Vavřinec, Jeroným, Mořic, Václav, Blažej, Vojtěch, František Xaverský, Cyril, Metoděj, Antonín Paduánský a Jan Kapistrán. Nad okny obou poschodí jsou v medailonech poprsí dvanácti apoštolů. Spodní skupina světců, postavených na mohutných, bohatě zdobených podstavcích, má okolo každé sochy kuželkovou balustrádu. Na horních nárožích balustrády jsou ještě umístěny sochy 12 světlonošů (putti s hvězdicovými svítilnami) a na dolních nárožích kamenné vázy.
Uvnitř sloupu se skrývá kaple válcovitého prostoru s kupolí. V hlavním průčelí je prolomen malý půlkruhovitě ukončený portálek vstupu do kaple. Její interiér je dále osvětlován řadou půlkruhovitě ukončených okenních otvorů, v hořejším patře jsou okna kulatá. Uvnitř mezi otvory člení stěnu šest pilastrů (jakýchsi polosloupů na zdi), plochy mezi pilastry dále zdobí šest reliéfů s biblickými náměty. Starozákonní oběti (oběť Abelova, Kainova, Abraham obětuje Izáka, oběť Noemova a Abraham obětuje skopce) vedou k největší oběti Krista na kříži (reliéf nad malým oltářem).
Celé sousoší na kulatém podstavci je obehnáno dvanácti profilovanými sloupky, v nichž kotví mohutné řetězy. Vytvářejí tak i vizuální ohraničení celého posvátného prostoru.
Obsáhlejší materiál o památkách UNESCO v celé Evropě pak chystáme do dalšího čísla.
)
Jedna z nejvýznamnějších funkcionalistických staveb na světě, brněnská vila Tugendhat, je dílem německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe.
Mies se narodil 27. 3. 1886 v Cáchách. Od 15 let pracoval jako stavební dělník. V roce 1905 se dostal do Berlína, kde se setkal s předními architekty tehdejší doby. Po vypuknutí 1. světové války byl nucen odejít na frontu. Po válce se vrací zpět a stává se předsedou Werkbundu a posléze i ředitelem Bauhausu (proslulá umělecko - průmyslová škola nejprve ve Výmaru, od r. 1925 v Dessau; Rohe byl ředitelem v l. 1930 - 33). Vycházel z klasicistní tradice, byl ovlivněn neoplasticismem a expresionismem. Příklad můžeme najít v nikdy nerealizovaném návrhu skleněného mrakodrapu, který měl stát v Berlíně. V polovině dvacátých let přechází k funkcionalismu. Navrhl administrativní budovu, v níž se poprvé objevila pásová okna. Po roce 1929 dospěl ke specifickému modernímu klasicismu, založenému na přísně pravoúhlé kompozici jednoduchých prvků z vysoce kvalitních materiálů, jakými jsou například mramor, sklo nebo různé kovy. Velmi si také zakládal na takzvané koncepci kontinuálního prostoru, což v praxi znamenalo, že stěny jsou zbaveny nosné funkce a mají pouze členit prostor. Mezi Miesova nejvýznamnější díla patří kupříkladu pavilon pro mezinárodní výstavu v Barceloně, Nová národní galerie v Berlíně, kancelářský mrakodrap Seagram Building v New Yorku nebo budova fakulty architektury I.I.T. v Chicagu.
Projekt rodinné vily Tugendhat, vzniklé v letech 1929 - 1930, se svou originalitou a jedinečností nesmazatelně zapsal do dějin moderní architektury. Svědčí o tom i nedávný zápis do seznamu světového dědictví UNESCO.
)
Význam tohoto díla však ve své době nebyl pochopen, dokonce byly vedeny polemiky o funkčnosti vily. Byla postavena na přání Grety a Fritze Tugendhatových, pocházejících z bohatých židovských rodin podnikajících v textilním průmyslu. Gréta, rozená Lőw-Beerová, dostala k zásnubám od svého otce jako svatební dar stavební pozemek na jižním svahu brněnských Černých Polí. Podmínka brzkého využití pozemku přiměla manžele hledat vhodný typ stavby pro jejich svažitý pozemek. Svůj ideál našli až v Berlíně, kde se prostřednictvím svých přátel setkali s architektem Ludwigem Miesem, který tehdy navrhoval projekt německého pavilonu pro světovou výstavu v Barceloně. Tugendhatovi byli jeho návrhy nadšeni, a tak po krátké době byla uzavřena smlouva na stavbu domu. V září roku 1928 si architekt přijel pozemek prohlédnout a již koncem prosince téhož roku byl projekt hotov. Po krátké nedůvěře ve schopnosti moravských stavebních firem byla stavba svěřena brněnské firmě Eisler. Firma se svého úkolu zhostila více než bravurně, během necelých dvou let od zahájení stavby přeměnila Miesovy návrhy na skutečný dům - architektonický skvost. Nutno podotknout, že spolupráce s rodinou Tugendhatových byla pro všechny doslova pohádkou. Rodině nezáleželo na penězích a hodlali si dopřát na svou dobu nejvyšší možný komfort.
&cil=10/images/max109.jpg', '109','454','750'))
Volnost a důvěru majitelů využil Mies k realizaci svých velkolepých nápadů. Hlavní obytnou část domu obrátil do zahrady, a leží tedy pod úrovní ulice. Zcela zásadním způsobem změnil koncepci obytného prostoru - volný, jakoby neohraničený, plynule přecházející prostor o ploše cca 230 m2 na dvou stranách zcela otevřel souvislou skleněnou stěnou do zahrady. Exteriér vtáhl dovnitř a učinil ho tak součástí interiéru. Jeho technické finesy počínaje výškou dveří a konče madlem zábradlí jsou nadčasové a okouzlující.
&cil=10/images/max110.jpg', '110','501','750'))
Rovněž technické vybavení bylo unikátní. Dům byl vybaven moderním systémem ústředního vytápění, které bylo doplněné i klimatizačním zařízením s olejovým a pilinovým filtrem a s regulací vlhkosti proudícího vzduchu. V suterénu domu byly zabudovány strojovny s elektromotory pro spouštění oken v obývací hale. Dům byl mj. vybaven i elektrickým zabezpečovacím systémem. Většina těchto zařízení byla naprosto unikátní a svým použitím v rodinném domě předstihla dobu o několik desetiletí. To však nebylo nijak levné. Náklady na výstavbu a technické vybavení vily Tugendhat přesahovaly 3,5 milionu korun, což za normálních okolností v té době stačilo k výstavbě více než třiceti běžných rodinných domů.
)
Stejnou pozornost jako návrhu domu věnoval i jeho zařízení. Nábytek vznikal souběžně s architektonickými projekty. Mies chtěl, aby veškerý jím navržený a rozmístěný nábytek byl nedílnou součástí domu, dotvářel jeho charakter a krásu. Kladl důraz na řád, poměry, proporce, celky i detaily. Použité materiály, sklo, leštěný kámen, vzácné dřevo a leštěná chromová ocel dodávaly svými estetickými kvalitami interiéru výjimečnost a jedinečnost. Miesovi se podařilo dokonale využít i působení barev a jejich vzájemných vztahů. Návrhy jednotlivých kusů nábytku jsou přitom tak nadčasové, že jejich výroba probíhá dodnes.
Nadšení novomanželé se do svého domu nastěhovali za necelé dva roky od počátku stavby. Obývali ho však pouhých osm let. V obavě před nacisty - stejně jako Mies - emigrovali. Hitler neměl rád jeho projekty. Vůdce soudil, že jednoduché a vzdušné konstrukce s rovnými moderními střechami jsou orientální! A co je orientální, to je i židovské! A co je židovské, to je i bolševické… A tak Mies emigroval do USA, kde byl přivítán jako zvěstovatel nového "mezinárodního stylu" v architektuře. Stal se ředitelem katedry architektury v Chicagu a ze zámoří se již nikdy nevrátil (zemřel r. 1969 v Chicagu).
)
Po odchodu původních obyvatel čekala vilu nehezká budoucnost. Byla zabrána gestapem a stala se majetkem Velkoněmecké říše. Nacházel se zde projekční ateliér firmy Messerschmitt. V roce 1944 byla terčem náletu spojeneckých vojsk. Bomba, která explodovala v zahradě, stavbu velmi výrazně poškodila. Dům pak byl ponechán osudu až do konce války. Většina původního mobiliáře byla rozkradena nebo se ztratila neznámo kam. V roce 1945 se zde na nějaký čas usadili ruští vojáci.
Dále je osud vily nejasný a příliš složitý. Jednotlivé instituce si stavbu přehazovaly jako horký brambor a vlastník se stále měnil. V roce 1983 - 85 došlo k dlouho očekávané rekonstrukci, která, jak se později ukázalo, byla velmi nešťastná. V jejím průběhu byly nevratně znehodnoceny některé velmi cenné části vily.
Po rekonstrukci sloužila vila jako "exkluzivní reprezentační prostor města Brna". V roce 1992 byla dokonce svědkem jednání mezi V. Klausem a V. Mečiarem o rozdělení Československa. V lednu 1994 se dostala pod správu Muzea města Brna a od té doby je postupně na základě fotografií z roku 1930 vybavována replikami původního majetku. Po dokončení právě probíhající rekonstrukce bude vila opět zpřístupněna široké veřejnosti.
Co dodat? Na svůj věk vypadá tato "stará dáma" zachovale a nám nezbývá nic jiného, než jí popřát mnoho dalších let a setkání jen s takovými odborníky, kteří jsou jí hodni.
Použitá literatura
"Záchrana, zabezpečení i zpřístupnění nejvýznamnějších kulturních, historických a přírodních pozoruhodností světa." - to je základní a svého času převratný cíl celosvětové úmluvy o ochraně kulturního dědictví lidstva.
Historickým přelomem v úsilí o zachování historických a přírodních pokladů planety Země se stalo vypracování Konvence ochrany a uchování kulturního a přírodního bohatství Země mezinárodní organizací při OSN - UNESCO. Ratifikační proces byl zahájen roku 1973, roku 1974 Konvenci ratifikovalo 10 států. Počáteční rozpaky a posléze i krize tohoto celosvětového snažení byly překonány definitivně koncem 80. let, v současné době je Konvence podporována celkem již 167 státy!
Výběr památek, které jsou zařazovány na prestižní Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, je velmi přísný a probíhá přesně podle procedury Konvence světového dědictví - WORLD HERITAGE. Návrhy podávají příslušné národní komise do centrály v Paříži, následuje další kolo výběru, nominace do oficiální návrhové listiny daného roku, zhodnocení odbornými komisemi, shrnutí a vyjádření světového centra. Po všech těchto složitých procedurách definitivně potvrdí (či zamítne) zápis pravidelné prosincové zasedání.
Objekty, usilující o zápis, se dělí na pokladnice kultury (v současnosti 554), klenotnice přírody (144) či smíšenou kategorii (23 lokalit). Památky jsou i nadále sledovány - v případě nerespektování zásad ochrany hrozí i vyškrtnutí ze seznamu.
V roce 2002 je tedy na listině WORLD HERITAGE celkem 721 kulturních a přírodních pamětihodností ze 124 států; další přibudou v prosinci r. 2002. Všechny tyto památky se mohou označovat znakem světového dědictví, který rovněž symbolizuje vzájemné prolínání kultury a přírody: centrální čtverec je formou, kterou vytvořil člověk, kruh představuje přírodu, oba tvary jsou přitom propojeny úzkou vazbou, stejně jako kultura neexistuje mimo přírodu. Emblém je kulatý jako svět, ale současně tento kruh představuje ochranu.
Jako zvláštní přílohu Čelem vzad 10 jsme pro Vás připravili výběr z tohoto jinak celosvětového seznamu - Seznam evropských památek UNESCO. Pokud v něm není lokalita nějak blíže konkretizována, označuje zpravidla buď přímo danou památku (např. hrad nebo zámek) či celé historické jádro města (nebo alespoň všechny nejznámější památky), případně celou přírodní lokalitu, případně kombinaci přírodních i historických památek v celé oblasti; uveden je vždy také rok zápisu. U Ruska a také Turecka uvádíme i ty památky, které se nalézají v asijských částech těchto zemí. Pokud je možno, respektujeme vžitý český název pro danou lokalitu; tuto zásadu jsme ale nemohli dodržet stoprocentně. Omlouváme se za možné drobné omyly v popisu památky či jejího názvu. Věříme však, že tyto případné - a snad vcelku nepatrné - nedostatky budou dostatečně vyváženy informační hodnotou a užitečností celého materiálu. (Úplný seznam najdete na internetové adrese www.unesco.org/whc/heritage.htm.)
|
|
