(169 hodnocení))
Tank, zbraň, která se stala nedělitelnou součástí pozemního boje, by se dal charakterizovat jako plně pásové, silně opancéřované bojové vozidlo, jež má za účel vnést na bojiště svou palebnou sílu a přitom chránit jak posádku, tak zbraně. Jeho hlavní charakteristikou je palebná síla, ochrana a pohyblivost. Namíchání těchto vlastností určuje, jak je tank efektivní, popřípadě jeho specializaci.
Poprvé se objevil na bojištích 1. světové války, a to na straně Dohody. Vývojem této zbraně se zabývali především Britové (jejich zastáncem byl i první lord admirality W. Churchill) a Francouzi - novou zbraň chápali jako jedno z možných řešení stavu "zákopové strnulosti" front.V rámci utajení byla nazvána "tank" (její výroba se podobala výrobě cisteren - z anglického tank). Poprvé byly tanky (Marky 1) použity 15. září 1916 během ofenzívy na Sommě. Vojenský úspěch byl nevelký, vzhledem k poruchovosti strojů (z nasazených 49 jich 17 nedojelo na svou výchozí pozici), technické nedokonalosti a nezkušenosti velení (velící důstojníci nevěděli, jak je mají správně využít - až časem zjistili, že hromadně a na dělostřelbou nezničeném terénu).)
Ovšem psychologický efekt byl značný, u německých vojáků vyvolaly tanky podobnou paniku, jako v antice u Římanů sloni Kartáginců, zvláště když tanky byly tehdejšími pěchotními zbraněmi téměř nezranitelné. Výrazného vítězství dosáhly tanky až 20. listopadu 1917 v bitvě u Cambrai - jednalo se o hromadný útok 476 tanků (z toho 18 zásobovacích, 3 spojovací a 32 se speciálními nůžkami na ostnatý drát) v několika vlnách, jehož účinek byl však oslaben vzhledem k nedostatečné podpoře jízdy. Od tohoto okamžiku tanky výrazně ovlivnily zbytek války. Němci nástup obrněnců včas nezachytili a jejich jedinou odpovědí byl A7V, těžký tank pro 18 mužů, jehož nákladnost způsobila, že jich bylo na fronty vysláno pouze 20 (!).
&cil=11/images/max212.jpg', '212','420','700'))
Období mezi válkami je charakteristické střetem zastánců dvou názorů. Jedni tanky považovali za výhradně podpůrnou zbraň ostatních složek armády, druzí v něm viděli samostatnou, ba přímo klíčovou sílu vojska. Že druhý názor byl správný, ukázala 2. světová válka. První si to uvědomili Němci, a proto sestavili 1. obrněnou divizi. Celkově německé tanky byly technicky velmi vyspělé. Jejich testování proběhlo za španělské občanské války (1936 - 1939), při níž se střetávaly na straně frankistů lehké P-1 a italské Fiaty s budoucími sovětskými soky (T řada, respektive T-26) na straně republikánů. Ostatní státy byly - co se týče počtu tanků a jejich kvality - celkem pozadu; Francouzi a Britové produkovali tanky lehké, jež měly nahradit jízdu, např. Hotchkiss H-35 a těžké (neboli pěchotní) jako francouzský Char B1 či britská Matilda.
)
Ve druhé světové válce se tank stal doslova "králem" bitevního pole. Německá Bliztkrieg (= blesková válka, při níž Němci uplatnili taktiku založenou na spolupráci tanků s jinými druhy vojsk a podpoře dělostřelectva a střemhlavých bombardérů) jasně ukázala, kde leží stěžejní síla pozemních armád. Tank mezitím vyspěl do podobné podoby, jakou má dnes. Lehké tanky byly částečně nahrazeny obrněnými automobily, a tak uplatnění našly hlavně při výsadcích. Střední a těžké se staly pilíři pozemního sil.
Neustálé zdokonalování protitankového boje (speciální děla a miny) vedlo k trvalému zdokonalování pancéřové ochrany (až 120 mm), palebné síly (až 150 mm) a výkonu motoru (rychlost však zůstávala stejná, přes 32 km/h). V roce 1945 standardní tank vážil okolo čtyřiceti tun, našly se však i tanky přesahující šedesát tun (německý Tiger II). Německé stroje byly vůbec nejkvalitnější a vysoce převyšovaly nepřátelské. Řada Pzkw (Panzerů) dlouho vládla v tankových bitvách, Pzkw III v prvních fázích války, Pzkw IV v pozdějších. Sami Němci byli přesvědčeni o jejich nedostižnosti, o to větší šok jim způsobily sovětské legendární T-34 (jedny z nejlepších středních tanků války). Německé zbrojovky však nezahálely a přišly s pádnou odpovědí v podobě Tigerů I a Pzkw V Pantherů (zřejmě vůbec nejlepších tanků konfliktu).
Do II. světové války datujeme zatím i největší tankovou bitvu všech dob, která začala 5. července 1943 u Kurska. Trvala 50 dní, bylo do ní zapojeno na 7 000 tanků (+ 4 000 letadel a milion vojáků). Sovětští tankisté většinou v T-34 a za pomoci letectva rozdrtili německý útok (čítající i supermoderní Tigery a Panthery). Pod dojmem úspěchů se v SSSR téměř přestaly vyrábět ostatní druhy tanků.
Jestliže na východě německým strojům mohly čelit pouze T-34, tak na západě neměly konkurenci a spojenci zde kvalitu nahrazovali kvantitou. Nejrozšířenějším typem byl americký Sherman (bylo jich vyrobeno více než všech německých tanků dohromady), měl však malou palebnou sílu a slabé pancéřování. Jeho výhodou byla velká všestrannost, stejně jako britský Churchill se dal vyzbrojit a vybavit mnoha zbraňovými systémy, mosty a odminovacími zařízeními. Dále mohl plavat nebo se brodit pod hladinou s nasazeným "šnorchlem". Obojživelné tanky DD, schopné uplavat i několik km, se staly esem v rukách spojenců při operaci Overlord (vylodění v Normandii). Lepší americké modely bitevní tanků jako M 26 Pershing přišly do Evropy až na sklonku války (leden 1945).
I po válce tank zůstal nedílnou součástí každé bojeschopné armády, hrál důležitou roli téměř ve všech následujících konfliktech. Střední a těžké tanky splynuly do kategorie hlavního bojového tanku (HBT). Ve všech směrech došlo k velkému posunu ve výkonu tanku (např. rychlost se u strojů vážících 50 až 60 tun zvýšila až na 70km/h). Navíc jejich cennost zvýšily i jiné speciální vlastnosti a schopnosti, jako je schopnost chránit posádku před účinky radioaktivního záření (u středních tanků desetinásobné snížení radiace).
)
Důstojným nástupcem německých Panzerwaffe se staly izraelské síly. V Izraeli byla prohloubena taktika tankové války natolik, že hrstka statečných a skvěle vycvičených izraelských tankistů dokázala opětovně porážet v 50., 60. a 70. letech mnohem početnější arabské tankové armády. Sověti v období studené války pokračovali ve vývoji T-řady, jejíž nejmodernější stroje tvoří výzbroj mnoha světových vosk. Nynější ruská armáda má asi 6 400 tanků (v evropském Rusku; včetně moderních T-72 a T-80). Západní státy také navazovaly na své válečné bijce, Američané na Pershing, Britové na Centurion. Vznikly tak nejlepší tanky současnosti, americký M1 Abrams a britský Challenger. Svoji sílu ukázaly při válce v Perském zálivu (největší válečný konflikt po II. světové válce), kdy např. Abramsy byly sice několikrát zasaženy iráckými T-72, ale neutrpěly žádné poškození díky britskému vícevrstevnatému pancéřování Chobham. Americká armáda má asi 19 000 tanků, z toho 8 000 HBT Abrams. Mezi další důležité tanky současnosti patří německý Leopard 2, francouzský Leclerc či izraelská Merkava. Bezpochyby zajímavým projektem je švédský S-103, představený v roce 1966. Jedná se o obranný tank, který nabízí nepříteli nejmenší cíl, jelikož nemá otočnou věž a zaměřuje se otáčením celého stroje.
Celkový vývoj znamenal pro tanky vznik mnoha dalších nebezpečí, jako jsou například speciální letadla, tzv. tankobijci (např. americký A-10 Thunderbolt II), bitevní vrtulníky, účinné pěchotní zbraně a raketové dělostřelectvo. V blízké budoucnosti však tanky budou mít nepochybně na bojištích stále své místo.
Stavba tanku
 z 2.světové války&cil=11/images/max215.jpg', '215','364','686'))
Většina tanků se skládá z korby s otočnou věží a z odpruženého podvozku s článkovanými pásy (sto i více článků z gumy nebo oceli spojeno kolíky). Co nejlepší odpružení je nezbytné, aby byly co nejvíce zmírněny otřesy a naklánění při jízdě terénem, neboť vysoká rychlost tanku je k ničemu, když je posádka zmítána tak, že jí hrozí zranění. Průchodivost terénem je dána poměrem výkon/hmotnost (tzv. specifický výkon) a měrným tlakem (= rozložení tlaku na půdu pomocí pásů). Mohou tak vzniknout zajímavé paradoxy - totiž britský lehký tank Scorpion s měrným tlakem 0,35 kg/cm2 dokáže překonat terén, ve kterém se boří pěšák. V samotné korbě je prostor řidiče, vezené střelivo, zásoby potravin a pitné vody (+ vařič), palivo, převodovka a pohonná jednotka.
Pohonná jednotka (většinou naftový motor) má u nejnovějších verzích výkon až 1 500 k (pro ilustraci: Mark I z roku 1916 dosahoval výkonu pouhých 105 k). Výkon se převádí pomocí spojky na rychlostní skříň (ruční, poloautomatickou nebo automatickou). Tato skříň v sobě zahrnuje také řídící mechanismus, protože tank se řídí přibržděním či zastavením jednoho pásu, zatímco druhý zrychlí nebo pokračuje v pohybu. U prvních strojů docházelo k obrovským ztrátám energie, protože jeden pás se skutečně brzdil. Časem se to podařilo odstranit díky principu přerozdělení energie (diferenciálem se výkon ubraný jednomu pásu přidá druhému). Většina převodovek umožňuje otočku i na neutrál, to znamená, že tank je pomocí řídících pák otáčen na místě.
)
V otočné věži kromě posádky (obvykle velitel, střelec a nabíječ/spojař) bývá část střeliva (dohromady tanky vozí obvykle kolem 60 nábojů), navigační a spojovací systémy a především výzbroj. Kromě kanónu ke standardní výzbroji patří též dva kulomety (první spřažený s tankovým kanónem a druhý na věži ovládaný velitelem zevnitř, sloužící např. i k zoufalé obraně proti nízko letícímu letadlu) a granátomet, jenž mj. slouží k položení dýmové clony v případě napadení.
Obvyklá ráže nynějších tankových děl se pohybuje kolem 120 mm, kanóny (s úsťovou rychlostí až 1584,96 m/s) jsou schopny střílet nejrůznější typy střel: dýmové granáty, kartáče (proti živé síle), světlice, avšak především střely protipancéřové a trhavé, určené k protitankovému boji. Ty se dělí na 3 základní typy - projektily s vysokou kinetickou energií, střely s trhavou hlavicí (exploze způsobí na pancíři jakýsi "strup", který se vlivem velkého pnutí kovu protrhne dovnitř) a kumulativní střely (princip trhavé náplně s dutou špičkou, jež soustředí chemickou energii exploze do proudu plynů, který pancíř provrtá). Jen jako doplňkové střelivo se užívají řízené střely, a to kvůli nízké rychlosti střelby, jelikož dnešní tanky přežívají hlavně díky "rychlému tasení".
)
K přežití v bitvě však mohou sloužit i dobré obranné vlastnosti tanku. Pomineme-li pohyblivost, tak nám zbývá pancéřování, které zabírá v průměru 45 % hmotnosti tanku. Je nerovnoměrné, nejsilnější bývá na čelní ploše, zvláště na věži (nejčastějším místě zásahů). Proti průbojným střelám navíc pomáhá zešikmení ocelových desek, které se však snadno probije střelami kumulativními. Síla pancíře u prvních tanků se na nejrizikovějších místech pohybovala v desítkách mm (např. u Renaultu FT-17 22 mm). Nutnost lepší ochrany znamenala "ztloustnutí" pancéřování. Pzkw V Panther z II. světové války měl pancíř o síle 80 mm, soudobý T-72 už chrání pancíř o tloušťce až 400 mm. Západní státy vesměs využívají pancéřování vyvinuté v Británii v 70. letech, tzv. Chobham Armour. Jedná se o vícevrstevnatý pancíř složený z oceli, keramiky a titanu, o němž Britové prohlašovali, že odolá jakékoliv kumulativní střele. To sice neplatí, ale stále je tou nejlepší tankovou "kůží".
Nezbytným, ale neskutečně drahým doplňkem se stalo rovněž elektronické vybavení tanku. Tanky mohou být vybaveny vnitřním protipožárním hasícím systémem, detektory varujícími před pozorováním cizím radarem, termovizí (pro operace ve tmě či v hustém ropném dýmu), počítačovým řízením střelby (zohledňujícím teplotu, vítr, sklon a ostatní faktory), laserovým zaměřováním a v neposlední řadě navigačními systémy. Radiostanice je samozřejmostí, stejně jako interkom se sluchátky, který zajišťuje spojení mezi posádkou i v hluku přes 100 decibelů (běžné pro tank v akci).
Tank se stal komplikovaným strojem, jehož cena často přesahuje milion dolarů.
Použitá literatura
|
|
