(16 hodnocení))
)
Smrt ministra zahraničních věcí ČSR Jana Masaryka v noci z 9. na 10. března 1948 vždy provázela řada nejasností, které neodstranilo ani několik šetření této události v průběhu minulých desetiletí. Nové světlo do případu slibovalo přinést další vyšetřování vedené Ústavem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, zahájené v roce 2002. Skončilo "senzačním vyhlášením", které mělo s definitivní platností potvrdit cizí zavinění Masarykovy smrti (tělo bylo nalezeno na nádvoří Černínského paláce pod okny služebního bytu). Znalecký posudek konstatoval, že "k pádu tělo došlo zcela jednoznačně vystrčením druhou osobou… K pádu došlo z polohy stoje těla z římsy pod oknem, v této fázi byl Masaryk vystrčen aktivním silovým působením druhou osobou…". Znalec se opřel především o údajně přesný náčrtek celé situace z 11. března 1948. Atraktivní novinové titulky "Masaryk byl zavražděn" ale vystřídala skepse historiků a dalších odborníků opřená o jiný znalecký posudek, který zmíněný ústav spolu s dalšími informacemi zcela ignoroval. Tento druhý posudek přitom přesvědčivě doložil, že nebylo třeba působení žádných vnějších sil, a navíc znovu připomněl známou skutečnost, že zmíněný náčrtek z 11. 3. není v některých ohledech příliš věrohodný - to mj. potvrdila už expertíza Kriminalistického ústavu z r. 1995, jež také dosvědčila skutečnou polohu těla po dopadu (s tělem se při ohledání pohnulo). Podle všeho se oné osudné noci Jan Masaryk skutečně přemístil přes parapet na zhruba padesáticentimetrovou římsu pod oknem sám, bez cizí pomoci...
)
Zajímavou historii má zřejmě nejznámější snímek zachycující počátek německé okupace Čech a Moravy - příjezd německých jednotek do Prahy 15. března 1939. Pátrání po identitě vyfotografovaných osob mělo nečekaný výsledek: kromě policistů a dvou tří dalších lidí jsou na snímku vesměs studenti, a většinou ze státní průmyslové školy v Praze 1. "Někdo přinesl do třídy zprávu, že příjezd německé armády se očekává kolem desáté. Kam jinam bychom šli než na Václavské náměstí? Přišli jsme včas… Přes rameno policajta se mi naskytl pohled, který nikdy nezapomenu," vzpomíná tehdejší student Jaroslav Landa, také zachycený na snímku. "Kolona se na chvíli zastavila, těsně před sebou jsem uviděl otevřený vojenský vůz se dvěma zkřehlými vojáky v polní šedi a s přilbami na hlavách." Za policisty se na okupanty dívala i studentka obchodní akademie Marie Červenková, která do Prahy přijela z Berouna vlastně náhodou: "Na ulicích stály hloučky lidí, někteří mlčeli, jiní zvedali pěsti… Pro slzy jsme neviděli. Slova nenávisti se sypala nejen v češtině, ale i slovenštině a v jiných jazycích." Uprostřed fotografie mezi dvěma policisty s čapkou v ruce podle všeho stojí ani ne patnáctiletý židovský chlapec Zdeněk Kárný, student Akademického gymnázia. Identifikoval ho jeho bratr, protože Zdeněk zemřel v roce 1944 v Osvětimi. Na druhou stranu je pravda, že se k témuž obličeji přihlásily ještě dvě osoby - Josef Schejbal a Radimír Novotný. Nejistota tedy zůstává - celkem však již známe sedm vyfotografovaných osob (na snímku označeny šipkou), a navíc ČTK nově zjistila i autora snímku: tehdejšího profesionálního fotografa ČTK Josefa Muchu.
)
Zastavme se ještě u jedné fotografie, spojené s jinou historickou událostí z druhé světové války: 27. ledna 1945 osvobodila vojska Rudé armády vyhlazovací koncentrační tábor v Osvětimi, a odhalila tak světu jedno z nejděsivějších středisek nacistické zrůdnosti - místo "konečného řešení židovské otázky", jak nacisté nazývali plánovitou likvidaci evropských Židů. V táboře a jeho plynových komorách v Osvětimi - Birkenau (Březince) zahynulo minimálně 1 150 000 lidí… Při osvobozovacích bojích před branami jednotlivých osvětimských koncentračních táborů a v jejich okolí padlo 231 sovětských vojáků; za ostnatými dráty mezitím na svobodu čekalo 7 000 vězňů, mezi nimi 484 Čechů a Slováků. A k těm šťastným tehdy patřil také patnáctiletý Jiří Steiner, který dnes žije v Praze a angažuje se v činnosti Českého svazu bojovníků za svobodu. Branou osvětimského tábora Birkenau prošel spolu s bratrem dvojčetem a rodiči na podzim 1943. Přijel z Terezína s transportem pěti tisíc Židů, které po půl roce čekala smrt - on však měl s bratrem štěstí v neštěstí: doktor Mengele si je vybral pro svoje výzkumy a "chránil" si je. Unikli tak děsivému osudu celého transportu i svých rodičů při hrozné noci z 8. na 9. března 1944, kdy byli jinak všichni posláni do plynu. Asi dva týdny po osvobození táborů přijeli sovětští armádní filmaři a natočili v jejich prostorách známý otřesný dokument, který byl mj. promítán i při norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci. Jiří Steiner si tyto chvíle dobře pamatuje: "Na konci filmu je záběr na stojící řadu vězňů a vznikl tak, že náhodně několik z nás vyzvali, abychom se k drátům postavili - jako že vyhlížíme Rudou armádu. Pravda, z filmu i zachovaných fotografií je dobře vidět, že nikoho nevyhlížíme, ale to na podstatě věci přeci nic nemění. Já jsem ten kluk v popředí se zlomenou rukou, což se mi stalo několik dnů po osvobození tábora, a právě Rusové mi ji dali do sádry." Jiří Steiner dlouho nevěděl, že taková fotografie existuje. Zjistil to až v roce 1966 na výstavně neznámých prací sovětských válečných korespondentů v Praze.
)
Vzhledem k naší nepravidelné periodicitě těžko můžeme reagovat na aktuální dění kolem nás - ale napadlo nás, že vlastně můžeme udělat "čelem vzad" a vyslovit se prostřednictvím 66 let starého sloupku Karla Čapka zveřejněného 13. 2. 1938 v Lidových novinách. Jmenuje se Pumy nad světem. Když zaměníte historické reálie, možná vám zas tak starý připadat nebude…
Čteme ráno noviny a už skoro čekáme, že tam zase bude stát: to a to město (je to někde ve Španělsku nebo v Číně) bylo bombardováno nepřátelskými letadly; při útoku zahynulo osmdesát nebo tři sta nebo tisíc civilních obyvatel; nálet trval jenom několik minut.
Čteme to tak často, že už se skoro zapomeneme otřást nad takovou zprávou. ještě se otřeseme, když nějaký Wiedemann zavraždí pět lidí; ale osmdesát, tři sta nebo tisíc zabitých lidí, to už je nějak neosobní, to už si čtenář ani nemůže představit; i pokrčí rameny a čte dál, co prohlásil nějaký mocný pán o tom, za jakých koncesí by byl ochoten zajistit pokojné vztahy se sousedy na několik let.
Ale už si to ani nemusíme představovat; ukážou nám to názorně a pohodlně v kinu. Pobořená ulice, ze které se valí ještě oblaka prachu a dýmu; roztrhaná těla, hořící mrtvoly, děti řvoucí v nepříčetnosti hrůzy - ty děti si jsou ukrutně podobny, ať jsou čínské nebo naše. Tak tady to máme skoro z první ruky, jak to vypadá. Tohle nám přece aspoň na chvíli stáhne hrdlo a máme temný pocit, že teď něco musíme udělat - křičet, protestovat; zvednout se a jít do ulic s voláním, že něco takového si lidstvo nesmí nechat líbit. Ale bojím se, že si pomalu zvykneme i na tyto dojmy, pokud zůstanou jenom na plátně. A diváci v kinu si třeba budou zklamaně říkat: Minulý týden to bylo hroznější.
A přece: nikdo snad nevěří, že tohle je konečný stav světa a že se pobíjení žen a dětí stane hlavním prostředkem mezinárodního styku. Tak tatarsky to s lidstvem přece jen nevypadá. Můžeme počítat s tím, že jednou se lidé budou dívat na dnešní letecké útoky docela prostě a jednoznačně jako na sprosté vraždění, jako na jakýsi mravní amok, kterému dočasně propadly ty ony národy na čas vyšinuté z vývoje ostatního lidstva. Jde o to, aby se lidé jednou nedívali s hrůzou a odporem také na celý dnešní svět za to, že celkem trpně a nedůstojně přihlížel k takové hromadné bestialitě.
Jistě si neděláme iluzí o tom, že nové mezinárodní odsouzení leteckých útoků na otevřená města, k němuž chce dát podnět Anglie, už teď zachrání pár tisíc bezbranných chudáků v Číně nebo ve Španělsku před tím, aby jim nepadaly bomby a baráky na hlavy. Není lehko přesvědčovat národy a jejich pány, že se dopouštějí něčeho nesmyslného a zvrhlého. Ale i když se nemůže počítat s tím, že pouhé odsouzení, neprovázené trestními sankcemi, zjemní mravy těch, kdo se už tak sytě zapsali krví do dějin našeho věku, je přece jen strašně důležito a krajně načase, aby takové odsouzení bylo vysloveno. Musí být stále opakováno, že zločin je zločin a že jest a vždycky bude souzen jako zločin. Ani na okamžik se nesmí ve světě rozmoci pocit, že obecný mravní řád světa je na tu dobu suspendován. Stůj co stůj musí být uchována kontinuita mravních ideálů, které jsme přejali a jež musíme odevzdat dál. Pravda, pouhé verbální odsouzení není ještě čin; ale lhostejné mlčení by bylo špatný čin; bylo by spoluvinou na jednání ničemném a nelidském. Aspoň té spoluviny kéž jsme my všichni, kdo se nevylučujeme z velkého společenství lidstva, co nejdůrazněji uchráněni!
|
|
