Čelem vzad číslo 10 - Život ve staletích

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Ostatní články v této kapitole: Mumifikace
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla

Odívání starověkého Řecka

Autor: Klára Jalůvková
Hodnocení článku: 3.42 Hodnocení 3.42 z 5 (424 hodnocení)
 
Ohodnoťte článek "Odívání starověkého Řecka":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Hermés (s malým Dionýsem) má krátký chitón a chlamys, na nohou endormis. Žena za ním peplos a plášť, vlasy převázané stužkouVeškeré oblečení v Řecku bylo tvořeno jen různě velkými pravoúhlými kusy látky, jednoduše sešívanými nebo zcela beze švů. Tři základní druhy, chitón, peplos a plášť, byla lněná, vlněná a od helénistické doby i bavlněná či hedvábná roucha. V následujícím textu se dozvíte, v čem spočívala jejich variabilita. Kalhoty se v Řecku nenosily - byly považovány za oděv barbarů. Výjimku tvořili jen herci, ti je oblékali při některých divadelních představeních. Až do Periklovy doby se tkaniny i oděvy zhotovovaly doma. Běžně se touto činností zabývaly i vznešené ženy a bohyně. Později začaly vznikat specializované dílny. Mnohá místa proslula výrobou drahých, kvalitních tkanin či oděvů, např. Patras nebo Korint.

Univerzálním oděvem pro muže a ženy se stal již v homérské době chitón. Skládal se ze dvou stejně velkých pravoúhlých kusů látky, jež se spojovaly jehlicemi nebo sponami na ramenou, pažích a bocích, popřípadě se po stranách sešívaly, nesešité zůstávaly jen otvory pro hlavu a ruce. Šíře látky, potřebné na chitón, se pohybovala kolem čtyř metrů. V pase se obvykle chitón převazoval jedním nebo více pásky. Nosil se na doma, na spaní, při práci, v boji, na veřejnosti i na slavnostech. Podle funkce, pohlaví či movitosti majitele se lišil použitým materiálem, velikostí, tj. bohatostí nařasení, délkou, barvou, zdobením a samozřejmě nákladností. Používaly se jemně i hrubě tkané látky, slabé i silné, jednobarevné i vzorované, vyšívané i s třásněmi. Bohatým řasení vznikaly různé záhyby (např. u krku), větším podkasáním v pase vznikla objemná kapsa, používaná též jako jakási taška, dvojitým podkasáním vznikl další záhyb. U Řeků se setkáváme i s oblečením, které má rukávy, oděvy bez nich byly však běžnější. U ženských chitónů se využilo šíře látky přepadající přes paže. Ta se na vnější straně sepnula knoflíčky či spínátky. Mužský chitón byl příliš úzký, a proto musel mít rukávy všívané. U něžného pohlaví nosily všívané rukávy pouze otrokyně a barbarské ženy (Amazonky).

Na ženské chitóny se používaly jemné často až průsvitné tkaniny. U zámožnějších vrstev velmi bohatě řasené (např. nachové barvy). Tyto látky se stejně jako u peplů z podobných tkanin ručně plisovaly a drapovaly, aby záhyby zůstaly dlouho hluboké a hezky pravidelné. I když se v mnoha dílech soudobého písemnictví setkáváme s ženami svádějícími muže v takovýchto transparentních chitónech, počestná žena nosila tento oděv - třeba ve zkrácené délce - jen v soukromí. Do ulic směla vycházet s peplem či pláštěm oblečeným přes chitón. Pouze hétery se odvážily vyjít na veřejnost jen v samotném chitónu.

Žena má bohatě řasený, dlouhý a plisovaný peplos iónského typu, muž řasený plášťMužský chitón byl o poznání užší, méně zdobený a z neprůsvitných materiálů. Jeho délka se měnila v závislosti na módě, především se však lišila z praktických a finančních důvodů u různých skupin obyvatelstva. Dlouhý chitón se hodil pro slavnostní příležitosti. Jinak ho nosili hlavně kněží a bývali v něm zobrazováni bozi. Vojáci, sportovci, venkované i otroci dávali přednost kratšímu provedení. Nejobvyklejší byla délka ke kolenům.

Nejjednodušším typem chitónu byla úzká, pouze na jednom rameni sepnutá exomis, která díky svým vlastnostem nepřekážela při práci a pohybu. Proto byla velmi oblíbena ve vojenské Spartě a u manuálně pracujícího lidu. Existovaly i místní varianty chitónu. Postupem času se stal pro každé místo či město charakteristický určitý druh (např. iónský chitón, tzv. milétské roucho - dlouhý, prodloužený do vlečky). Povídání o chitónu zakončíme výstižným citátem od Menandra: "Jak člověk žije poznáš podle chitónu."

Za ryze ženský řecký oděv pokládáme peplos. Zhotovoval se z jednoho nebo dvou pravoúhlých kusů látky a podobně jako chitón se spínal na bocích a ramenou, nebo se po stranách sešíval. Poté se jednou, dvakrát či dokonce třikrát spínal na vrchu. Od chitónu se zásadně lišil pouze tím, že se v horní části překládal na hrudi i zádech. Přeložení mohlo být kratší, delší, volně visící i převázané. Pravidelnosti záhybů se někdy dosahovalo zatížením okrajů přeložení malými olověnými nebo terakotovými závažími. Rozměry látky se určovaly podle výšky postavy s přidáním na přeložení, obvyklé byly cca 2 x 3 metry. Rukávy, stejně jako u chitónu, se vytvářely využitím šíře látky. Nejčastěji se na peplos používala silná vlněná látka, jež vytvářela hluboké záhyby. Urozené ženy však dávaly přednost jemnějším tkaninám, např. jemnému lněnému řízu, doplněnému zlatým pásečkem na bocích.

Stejně jako chitón má i peplos mnoho variant. Fainomeridés nosily spartské dívky - byl velmi krátký, neřasený, nepřepásaný, spojený na jednom rameni a ukazující kyčle, což je i překladem jeho názvu. Oděv z jemných plisovaných tkanin se nazýval stolides. V každém období řeckých dějin byly oblíbené jiné varianty peplu: od úzkého neřaseného s krátkým přeložením a přepásáním v pase, přes bohatě řasený nepřepásaný na bocích otevřený až po peplos s hlubokým přeložením pod pás a stužkami zkříženými přes prsa.

Dlohý plisovaný peplos, asymetricky kladený himation a kožešinaTřetím základním prvkem řeckého odívání byl plášť. Nosili ho ženy i muži. Tvořil ho jenom jeden pravoúhlý kus látky, jehož proměnlivost spočívala ve způsobu naaranžování na tělo, kvalitě a síle materiálu a rozměrech dané látky. I u plášťů nalézáme širokou škálu barev, vzorů a materiálů.Tuhé, těžké, purpurové, jemné plátěné, z kozí srsti i ovčí vlny. Pláště se nesešívaly, pouze se spojovaly sponou. Velikost látky se pohybovala od úzkých šál až po rozměrné plachty. Ti, co si již nemohli dovolit další kus oděvu, nosili plášť místo přes chitón rovnou na holé tělo, jiní takto dávali najevo svou skromnost. Pláště byly zapotřebí zejména v zimních měsících, také byly ovšem známkou váženosti a důstojnosti.

Nejběžnějším, ale také nejoblíbenějším byl himation, který nosívaly obě pohlaví. Jeho velikost 2 x 3 metry umožňovala bohaté nařasení a dokonalé zahalení. Obzvláště ženy se do něj schovávaly skoro celé. Zakrývaly si ruce a z cípu pláště si vytvářely kapuci. Muži i ženy kladli himation na tělo podle určitých pravidel, napříč kolem těla do podpaždí na straně jedné a přes rameno na straně druhé. Plášť podobný himationu, ale určený vyšší společnosti, byl fáros - jemný plátěný, stříbřitě bílý. Dalším poměrně hojně užívaným provedením pláště, zvláště pak v předklasickém období byla chlaina, jejíž délka sahala přibližně ke kolenům. Spínala se na jednom rameni na okrajích látky sponou a byla oblíbená zejména u jezdců, vojáků a lovců. Speciálním druhem chlainy byl chlamys, který se oproti ní nespojoval na okrajích látky, nýbrž na jejím středu. Zaoblené rohy, u tohoto pláštíku, zavedl jako novou módu Alexandr Makedonský. Ženské pláště, jako např. eukyklon nebo chlanis, se kladly po délce, přehazovaly se přes ramena nebo ruce, podobně jako šála.

Muž má na zádech zavěšený thessálský klobouk, plášť s pestrými lemyPokud bychom chtěli v souvislosti s řeckým odíváním hovořit o něčem, jako je spodní prádlo, tak to nebude o ničem jiném než jen o stužkách, páscích či štolách ovíjejících se kolem těla. Jimi bylo možno postavu alespoň trochu modelovat. Například na zploštění břicha používali ženy i muži stužku zvanou zóné. Jediným výhradně mužským prádlem byla diazóma, něco jako dnešní suspenzor. Ženský strifion, pružný pás látky nebo kůže, omotaný pod prsy, můžeme považovat za předchůdce dnešní podprsenky. Aby se prsa při chůzi nehýbala, omotávaly si ženy přes ně ještě stužky, desmata.

I když Řekové doma a zřídka i na ulici chodili bosí, měla obuv v řecké módě své místo. Spolu s jinými doplňky dotvářela celkový dojem z oblečení. Boty se vyráběly z kůže. Chudí si je zhotovovali doma sami a bohatí si je kupovali ve specializovaných dílnách. Kůže se barvila červeně, žlutě, černě a zdobila se ornamenty, kovovými a koženými ozdobami. Mužské a ženské se od sebe lišily, jako u předchozího oblečení, jemností materiálu a mírou ozdobnosti. Nejčastěji Řekové obouvali různé sandály, neboť v Řecku je subtropické podnebí. Řemínky se upevňovaly k podrážce mezi palec a ukazováček, nebo se splétaly do hustých sítí sahajících do různých výšek. Kotník a patu někdy zpevňovaly širší pruhy kůže. Různě vysoké byly i boty plné, ty mohly mít volnou nebo prodlouženou špičku. Na zimu se boty vykládaly plstí nebo kožešinou. Nejen v chladnějších dnech nosili hlavně vojáci a lovci vysoké uzavřené boty endormis, se šněrováním vepředu nebo jednoduchým převázáním nahoře u lýtka. Boty s vysokými podrážkami - kothurny - nosili hétery a divadelníci. Botám se dávaly názvy podle místa výroby (rodiakai - Rhodos), či jména toho, kdo zavedl jejich módu (alkibiady - Alkibiadés).

Ještě v rychlosti zmíníme další doplněk, a to pokrývky hlavy. Ženy klobouky příliš nenosily, hlavu zakrývaly již zmíněným cípem od pláště nebo si kryly obličej rouškou (krédemnon). Hlavu většinou zdobily zaplétáním stužek do vlasů nebo čelenkami často kónického zvýšeného tvaru. Zřídka nosily klobouk na temeni protažený do špičky či thessálský klobouk. Muži nosili thessálský klobouk jen účelově, jako ochranu před vlivem počasí. Byl kožený nebo slaměný, se širokým okrajem a páskou, kterou se uvazoval pod bradou. Nejprostší čapka pílos se vyráběla z různých materiálů a měla široké uplatnění v nejširších vrstvách.

A jak to starověkým Řekům slušelo? Jestli chcete, můžete to vyzkoušet sami. Budete potřebovat jen obyčejné prostěradlo a pár spínacích špendlíků, pokud jste četli pozorně, uvidíte, že výroba řeckého oděvu pro vás nebude nic těžkého.

Použitá literatura
L. Kybalová, Dějiny odívání - Starověk, Praha 1998
J. Bouzek , I. Ondřejová, Periklovo Řecko, Praha 1989
Slovník antické kultury, Praha 1974

 
Ohodnoťte článek "Odívání starověkého Řecka":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Ostatní články v této kapitole: Mumifikace
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed