Čelem vzad číslo 10 - Život ve staletích

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Ostatní články v této kapitole: Odívání starověkého Řecka
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla

Mumifikace

Autor: Tomáš Kobr
Hodnocení článku: 3.86 Hodnocení 3.86 z 5 (123 hodnocení)
 
Ohodnoťte článek "Mumifikace":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

"Mumifikace je přeměna organismu do fosilního stavu rychlou dehydrací bez procesu zkamenění."

"Mumie je mrtvé tělo chráněné přirozeným nebo umělým konzervováním."

Zlatý sargofág faraona TutanchamonaTo říká o mumifikaci a mumiích slovník cizích slov. Takový způsob uchování mrtvých těl se používá po celá tisíciletí až dodnes, byť samozřejmě v nejrůznějších podobách. Velká řada civilizací uplatňovala tento zvyk, ale egyptské mumie jsou asi nejznámější. Jsou pro nás velmi cenné, protože poskytují informace o chorobách a zdravotním stavu starých Egypťanů. Podle královských mumií se dá určit stáří a doba úmrtí panovníků, čímž můžeme upřesnit egyptskou chronologii.

Pohřební průvod - ilustrace z Knihy mrtvýchPřitom nesmíme chápat mumifikaci jako samostatnou otázku. Naopak - mumifikace byla součástí velice složitých pohřebních obřadů, které měly zajistit mrtvému nové vzkříšení.

Samotný proces konzervování těla probíhal v mumifikační dílně zvané "vabet" (nebo také "božská síň Anupova" - Anubis = ochránce mrtvých), která stála na úpatí pouště západního břehu Nilu.

Dobové zpodobnění mumifikaceMumifikační dílny byly trvalé konstrukce ze sušených cihel nebo kamene, obklopené vysokou zdí. O vnitřní podobě "vabetu" víme velmi málo. Podle vyobrazení, která se nám zachovala, měl hlavní vchod a menší zadní východ. Místností ve tvaru písmene "L" se vstupovalo do menšího pokoje a z něho do "středního dvora", velké pravoúhlé pracovní prostory.

Mumifikační stůl je nám znám z Ipiho hrobu v Dajr al - Bahrí (12. dynastie -1991-1783 př. n. l.). Byl dřevěný, na jeho povrchu se nacházely zbytky pryskyřice a natronu. Ze zvláštní budovy v Memfidě, kde se prováděla mumifikace posvátných býků, známe alabastrové stoly. Byly po stranách překrásně zdobené reliéfy v podobě stojících lvů a měly nakloněnou horní desku, která byla zakončena otvorem na odtok tekutin.

Nástrojů používali balzamovači relativně málo. Patřil sem spirálovitě měděný háček, kterým se prolomila čichová kost při odstraňování mozku, velký pazourkový či obsidiánový nůž k otevření břicha v levém podžebří, běžný kovový nůž k vyřezávání vnitřností a kleště pro vsunování vycpávek do podkoží krátkými řezy v kůži.

Technická stránka mumifikace byla výsledkem dlouhodobého vývoje již z archaické doby (okolo 3000 př. n. l.), kdy se začali postupně pochovávat králové a šlechta v honosných hrobkách. Těla v nich podléhala hnilobnému procesu, tomu se snažili zabránit nejprve vysušením těla na slunci a jeho těsným ovinutím obinadly. Později bylo využito zkušeností z nasolování ryb, což vedlo k rozrušení pokožky, proto ji nahrazovali štukovým povlakem, takže mumie z této doby připomínají polychromní sochy.

Od 4. dynastie (2500 př. n. l.) počali odstraňovat vnitřní orgány a těla vysušovali ideálním prostředkem, který se v Egyptě vyskytoval v hojné míře - natronem (= hydroxid sodný).

Velekněz při obřadu "otevírání úst" před mrtvým TutanchamonemOd Střední říše (2040 - 1785 př. n. l.) znali mumifikátoři techniku odstranění mozku z lebeční dutiny; v některých pramenech se uvádí, že tuto operaci používali až v Nové říši, ale to je chybný výklad. Ve 3. přechodném období (1070 - 712 př. n. l.) upravovali i zevní podobu zemřelého vycpávkami podkoží, vkládáním umělých očí apod. V Pozdní době (712 - 332 př. n. l.) počíná mumifikace upadat a nejnižšího stupně dosáhla v Řecko-římské době (332 př. n. l. - 395 n. l.).

Jediným pramenem o postupu při mumifikaci jsou svědectví řeckých autorů: Hérodota a Diodóra. Moderní studium mumií prověřilo jejich údaje, některé poupravilo, u jiných změnilo sled úkonů. My se nyní budeme zabývat postupem celé mumifikace v době, kdy byla technicky na vrcholu, ve 3. přechodné době.

Tělo bylo balzamovači nejprve pečlivě umyto a zbaveno ochlupení. Poté prolomili háčkem zavedeným do nosu čichovou kost a tudy, podle Hérodota, mozek zčásti vyjímali, zčásti jej rozpouštěli pomocí "nějakých roztoků". Dnes ovšem víme (např. díky moderním výzkumům mumií počítačovou tomografií), že řada mumií má nosní přepážky a čichovou kost neporušené. Co se týče "roztoků" k rozpuštění mozku, o nich nám není nic známo. Víme jen, že mozek sám, zvláště za vyšší teploty (ta ve vabetu panovala) rychle zkapalňuje. Pak stačilo otočit tělo hlavou dolů a obsah mozkové dutiny prolomeným otvorem vytekl.

Potom bylo otevřeno řezem v levém podžebří břicho mrtvého a tímto malým, jen několik centimetrů dlouhým otvorem mumifikátor vsunul ruku s kovovým nožem do břišní dutiny a po odstranění bránice i do dutiny hrudní. O nějaké anatomické preparaci orgánů nemůže být ani řeč, protože jednotlivé orgány byly odřezávány jen pomocí hmatu. Na místě v těle zůstaly obvykle ledviny a také srdce, které sloužilo jako údajné sídlo duše a myšlení, takže nesmělo být odstraněno.

KanopyNatron byl využíván k umytí vyňatých vnitřností, které se poté vysušily a uložily, zpravidla zalité do pryskyřice, buď do dřevěných skříněk s přihrádkami, nebo do miniaturních dřevěných rakviček, nejčastěji však do kamenných nádob, zvaných (podle přístavního města Kanopu v Deltě) kanopy. Byly čtyři podle čtyř synů boha Hora a měly víka s jejich podobou. Kanopa s lidskou hlavou boha Imseta sloužila k uložení jater, kanopa se šakalí hlavou boha Duamutefa byla určena pro žaludek, kanopa s paviání hlavou boha Hopeje přechovávala plíce a do kanopy se sokolí hlavou boha Kebehsenufa patřila střeva.

Je známo, že ve 3. přechodném období zabalovali vnitřnosti do čtyř podlouhlých balíčků, které vkládali nazpět do břišní dutiny, v Pozdní době do prostoru mezi obě stehna.

Další úkon mumifikace, dle Hérodota, byl úkon čištění těla a jeho výplň aromatickými substancemi. Dnes víme, že ve skutečnosti po vynětí vnitřností následovalo vysoušení těla, a to tím způsobem, že se mrtvola obložila plátěnými balíčky naplněnými suchým natronem. Balíčky se umístily i do tělních dutin. Suchý natron potom dokáže absorbovat vlhkost tělesných tkání. Tato fáze trvala asi 30 dní a byla klíčovým momentem celého procesu, bez které by se dobré uchování těla nezdařilo.

Hlava mumie faraona TutanchamonaAž po vysušení mumifikátoři zbavili tělo všech nečistot a zbytků vysušovacích látek, očistili jej palmovým vínem s přidaným kořením a aromatickými substancemi a nakouřili kadidlem. Povrch těla několikrát natřeli vonnými oleji, aby získal vláčnost. teplem zkapalněná pryskyřice byla nalita do mozkové dutiny, takže při poloze hlavy dolů obvykle ztuhla v zadní části lebeční dutiny. Pryskyřici mohly nahradit kusy látky či hlína. Hrudní a břišní dutinu vycpali zpravidla kusy plátna napuštěného pryskyřicí, cupaninou, pilinami, hlínou, lišejníkem nebo slámou. Obě dutiny mohly být někdy zčásti vyplněny pryskyřicí.

Zašívání mumifikačního otvoru je potvrzeno jen vzácně. Většinou jsou jeho okraje pouze přiblíženy, ale obvykle zejí.

Povrch těla a některé orgány Egypťané upravovali do podoby, jakou měly zaživa. Například do očnic vkládali umělé oči ze skelné masy, kamene, kosti, dřeva nebo jen ze štůčku plátna s detaily namalovanými černou barvou. Ve 3. přechodné době byly zaváděny pomocí krátkých kožních řezů pod kůži obličeje a krku vycpávky z podobných materiálů, které používali k výplním tělních dutin. Pokožka mohla být někdy natřena u mužů červenohnědou barvou a u žen světlým okrovým nátěrem. Oči žen mohly být zvýrazněny černým barvivem zvaným "chol". Nehty se snažili upevnit lněnými nitěmi.

Další fáze mumifikace trvala zhruba sedmnáct dní. Uvádělo ji natírání hlavy olejem, parfemování celého těla a masáž zad. Tělo poté zabalili do rubáše z lněné látky žluté či červené barvy. Prsty ovázali úzkými obinadly a na ně u krále navlékali zlatá pouzdra. Následovalo druhé natírání hlavy olejem a hned po něm po sedm dní ovazovali tělo obinadly. Po třetím natřením hlavy, která byla již zavinutá, začali ovíjet spirálně vedenými obinadly jednotlivé končetiny. Dolní končetiny vzájemně svázali uzly. Nakonec ovinuli širším obinadlem tělo, přičemž horní končetiny položili rukama do klína či podél těla, popřípadě je ohnuli a zkřížili na prsou. V otočkách obinadel někdy skryli ochranné amulety nebo skaraby (Tutanchamon měl při sobě 143 šperků). Na ovinutí jedné mumie bylo použito až 375 m2 plátna! Nakonec se králi dala na hlavu posmrtné maska.

Ještě je třeba podotknout, že každý úkon byl spjat s recitací příslušných textů, které měly velký význam.

I když se způsob mumifikace v jednotlivých dobách lišil, přesto si někteří lidé tento zákrok nemohli dovolit. Hérodotos uvádí tři "třídy", z nichž první, kompletní, byla vyhrazena nejbohatším. U druhé odpadlo vyjmutí mozku a otevření břišní dutiny, které nahradilo vstřikování cedrového oleje do řitního otvoru, ten rozpustil vnitřnosti. U třetí šlo ve skutečnosti jen o umytí těla a jeho vysušení natronem.

Použitá literatura
J. Baines, J. Málek, Svět starého Egypta, Praha 1996
E. Strouhal, Život starých Egypťanů, Praha 1989
M. Verner, Pyramidy - tajemství minulosti, Praha 1997

 
Ohodnoťte článek "Mumifikace":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Ostatní články v této kapitole: Odívání starověkého Řecka
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed