Čelem vzad číslo 10 - Osobnosti

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Ostatní články v této kapitole: Berchtoldové z Uherčic, Ota Sekyrka – Muž Určený K Likvidaci
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla

Ludvík XIII. a kardinál Richelieu, král(ové) Francie

Autor: Pavla Belloňová
Hodnocení článku: 3.95 Hodnocení 3.95 z 5 (171 hodnocení)
 
Ohodnoťte článek "Ludvík XIII. a kardinál Richelieu, král(ové) Francie":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

První setkání rodičů Ludvíka XIII., Marie Medicejské a Jindřicha IV., na obraze P. P. RubenseSnad každý - nebo alespoň většina z nás - zná Ludvíka XIII. prostřednictvím Dumasova románu Tři mušketýři či např. ze stejnojmenného filmu od režiséra Richarda Lestera. Ovšem historikové, respektive Georges Bordonove, z jehož díla jsem čerpala, ho vidí tak trochu jinak - Ludvík XIII. vychází z jeho knihy jako postava mnohem zajímavější, složitější (není to jenom ten neschopný chudáček) a přitom dějinami jaksi opomíjená. Jeho syn Ludvík XIV., král Slunce, asi více přitahuje pozornost, ale byla by jeho vláda tak slavná, kdyby mu jeho otec spolu s kardinálem Richelieu, jehož jméno k Ludvíkovi XIII. neodmyslitelně patří, tak říkajíc neprošlapal cestu? Ale dost už zbytečných odkladů - pojďme přímo k věci.

Ludvík poprvé spatřil světlo světa, rodiči Marií Medicejskou (28 let) a osmačtyřicetiletým Jindřichem Navarrským netrpělivě očekáván, 27. 9. 1601 ve Fontainebleau. Už od této chvíle si musel zvykat na nedostatek soukromí - při porodu byli přítomni tři korunní princové a před dveřmi pokoje čekalo dalších 200 osob. Dvůr později asistoval též při jeho lever (vstávání), coucher (ukládání do postele) a dokonce i při umírání.

Svoje dětství si nijak zvlášť neužil, bylo takové, dalo by se říci, dosti jednotvárné - v zásadě se řídil programem, který mu přesně nalinkoval jeho jinak oblíbený osobní lékař Héroard.

S rodiči ovšem neměl takový vztah jako děti dnes, neviděl je příliš často a jeho výchova byla svěřena do rukou jiných osob, ale to samozřejmě neznamená, že je neměl rád. Svého otce naprosto zbožňoval, i když je pravda, že se kolikrát také choval dost paličatě, neposlouchal, dokonce i plakal, naproti tomu k matce měl spíše chladný vztah (ani ona jej nemilovala a jeho výchovu brala jako politický úkol) a tento chlad mezi nimi vydržel po celý Ludvíkův život a jenom se prohluboval.

K tomu, abychom si udělali obrázek, jaký malý Ludvík vlastně byl, by nám mohl pomoci Héroardův komentář: "Aktivní, ohnivý, rozhodný ve všech svých činech, tělesně i duševně silný, nevydrží chvíli na místě. Je velký, odvážný, mužný, běhá, je pánovitý, neustále v činnosti, má oči i uši všude…", což však potom smutně kontrastuje s churavostí a sklonem k melancholii u dospělého muže; ale zatím nepředbíhejme. Kromě toho je malý Ludvík dosti inteligentní s dokonalým úsudkem, miluje hudbu, zbraně a jeho nejoblíbenější hrou je hra na válku.

A už od dětství je patrné, jak moc si je vědom své autority a ani v budoucnu nepromíjí projev nedostatku úcty k sobě. Také jistě překvapovala jeho neobyčejně silná vůle, která mu později pomáhala překonávat fyzické obtíže, zklamání, obavy a poprvé se výrazněji projevila u jeho korunovace, velice namáhavé, dlouhé - a to mu bylo necelých deset let!

14. 5. 1610 byl totiž zabit Jindřich náboženským fanatikem Ravaillakem - Ludvíkovi tehdy bylo devět let. Stal se sice králem, jenomže jako regentka za něj vládla jeho matka a těch sedm let její vlády není zrovna dobou rozkvětu pro Francii, a dalo by se říct, že ani pro Ludvíka ne. Marie se snažila seč mohla, aby Ludvík nic nedělal - Saint-Simon říká: "Nechali ho hnít v tak naprosté zahálce, neužitečnosti a nevědomosti, že si později často stěžoval mému otci, když hovořil o svém vzdělání, že ho ani pořádně nenaučili číst. Dbali na to, aby se mu dvůr co nejvíc vyhýbal…" A Ludvík sám se příliš nesnažil to změnit, raději trávil čas u svých loveckých ptáků a se sokolníkem Luynesem, jenž se stal jeho důvěrníkem, jako by utíkal od zodpovědnosti, o nic se nezajímal, do ničeho se nemíchal a všechno nechával na své matce, jíž se - obával.

Ve čtrnácti letech se oženil, respektive byl oženěn - jeho matka totiž chovala velké sympatie ke Španělsku, a tak se v roce 1615 v Bordeaux odehrála jeho svatba se stejně starou infantkou Annou, pozdější královnou Annou Rakouskou. Poté následovala první svatební noc, která znamenala velké zklamání, což je asi vcelku pochopitelné vzhledem k věku, ovšem nadlouho poznamenala Ludvíkův vztah k doně Anně - spokojoval se se stejně formálními a krátkými schůzkami jako u své matky.

Roku 1614 byl sice prohlášen za dospělého, ale žádné zlepšení nenastalo (královna pouze právně ztratila titul regentky, ale postavení jí zůstalo). Nadále vládla pomocí svých důvěrných rádců - své přítelkyně z Itálie Leonory Galigaiové a jejího manžela Conciniho, což byl nechutný ctižádostivec, hodně si o sobě myslel, díky královně získal titul markýze d'Ancre a francouzského maršála, avšak ve skutečnosti by neznamenal nic nebýt jeho ženy Leonory…

Ovšem toto období pasivity mělo brzy skončit - spolu s Luynesem a dalšími Ludvík připravil spiknutí, jehož účelem bylo zatknout Conciniho. Po jistých peripetiích a neúspěších se to 24. 4. 1617 podařilo, Concini byl zabit - prý na Ludvíkův rozkaz, ten jej ale ve skutečnosti pouze mlčky stvrdil, nebyl totiž krvelačný. Konečně začala nová etapa jeho života - Ludvík dospěl.

Ludvík XIII.Když převzal moc, dal najevo úmysl, že chce své královské poslání brát vážně - pravidelně se účastnil zasedání rady, snažil se neustále o všem informovat, všechno si ověřovat (protože díky ztížené situaci při nástupu neměl žádné zkušenosti). Vládl umírněným absolutismem - chápal sílu rady jako regulujícího prvku, ale jak už jsem naznačila dříve, nesnesl neposlušnost a prohřešky podřízených a nesmírně dbal na respekt ke královské moci, a tak se nakonec ministři neodvažovali o ničem rozhodnout (ani v mezích svých pravomocí), aniž by o tom krále nespravili. Oblékal se skromně, ale přesto působil důstojně, byl snad trochu plachý, avšak také zdvořilý, projevoval soucit s ubohými (nenáviděl válku, ač skoro stále musel válčit), byl také velice zbožný a měl přísnou morálku (hlavně na sebe).

Královně matce dal Ludvík jasně najevo, kdo je pánem, i když se k ní choval shovívavě - jako ještě mockrát potom (aniž by si to zasloužila). Později s ní ještě několikrát měl problémy, neboť královna hrozně moc lpěla na moci a byla pro ni ochotná udělat skoro všechno - donekonečna intrikovat a nakonec se třeba i spojit se Španělskem, Ludvíkovým velkým nepřítelem.

Nyní bych na scénu uvedla muže, který stál v pozadí mnoha Ludvíkových úspěchů, muže, s nímž se Ludvík dělil o břemeno vlády, muže, jenž se stejně jako Ludvík cele oddal službám státu - kardinála Richelieu, zatím ovšem pouhého biskupa v Luçonu.

Mladý Richelieu ještě jako biskup v LuçonuStart jeho kariéry nebyl nikterak raketový, ba naopak se zdálo, že tato kariéra bude udušena hned v počátcích - potřikrát totiž vsadil na špatnou kartu - na Conciniho a Marii, což mu Ludvík rozhodně nemohl zapomenout. Přesto mu někde vskrytu zářila hvězda velikosti a moci a on se k ní po různých omylech pomocí své inteligence, výmluvnosti, obratnosti v diplomacii, ale též intrikách a lichotkách pomalu propracovával. Jistě mu nemálo pomohla i přízeň Marie, která toho však později bude trpce litovat. Buď jak buď, v r. 1624 se Ludvík rozhodl povolat ho ke dvoru. Ztratil důvěru ve vrchního intendanta financí La Vieuvilla a přizval kardinála, ovšem nesmíme přehlédnout, že Richelieu se ihned nestal prvním ministrem, jak se někdy tvrdí, nýbrž nejprve byl u dvora jaksi na zkoušku. Ale hned od počátku celý svůj život zasvětil službám státu.

Nelehký úkol, který před ním stál, vyžadoval velikou dávku diplomatického nadání a taktu, což naštěstí rozhodně nepostrádal - musel jednat rozvážně až nenápadně, nikoho nepopouzet, a přesto upoutat pozornost a získat Ludvíkovu důvěru.

Kardinál Richelieu na oficiálním portrétu od Philippa de ChampaigneProzatím začal shromažďovat informace a utvořil si jasný rozhodný názor, podepřený nezvratnými argumenty - a králi se zamlouval čím dál tím víc. Pomáhal mu obměnit vládu. Ale vždy jen radil, nic nevnucoval, dokázal přijít s dosti odvážným nápadem (např. v případě konfliktu se Španělskem), ale zase ve vhodnou chvíli počkat, neunáhlit se. S Ludvíkem často mívali podobné názory a postupem času jakoby splynuli v jednu osobu, panovala mezi nimi těsná spolupráce, vzájemné uznání. Ovšem přesto byl Richelieu k Ludvíkovi velice pozorný a uctivý, což ostatně, jak už jsme poznali Ludvíka, bylo nutné. Možná vás napadne otázka, kdo měl v tomto svazku vlastně navrch, k odpovědi bych použila opět Saint-Simonova slova: "Nezamýšlím upírat Richelieuovi, že byl svým způsobem největším mužem, kterého zrodila poslední staletí; ale není o nic méně pravdou, že žádná z velkých věcí, které byly v jeho době uskutečněny, nevznikla bez toho, že by nebyla v nejhlubší tajnosti promyšlena králem a Richelieuem."

Oba také měli nezdolnou vůli a šli za svým cílem, překonávajíce nepřátele, svoje vlastní problémy, nemoci… Zatímco však Ludvík byl přehnaně skromný, kardinál žádnou skromnost neznal, ač to třeba popíral, byl si dobře vědom své ceny i zásluh. Zatímco Ludvík měl svůj tehdy ještě nevelký zámek ve Versailles, kardinál budoval až přehnaně pompézní stavby (zámek Richelieu), ale nad tím Ludvík přivíral oči - potřeboval ho a ostatně např. v kritických chvílích si Richelieu vypůjčil obrovské sumy na vlastní majetek.

Ovšem "vláda" pro kardinála Richelieu nebyla zrovna procházkou růžovým sadem. Mockrát se jej pokoušeli odstavit, zničit - zejména Marie ho prostě nenáviděla - nemohla mu zapomenout, jaký vliv měl na Ludvíka, jak ji vlastně úplně odstavil od moci. Záminku jí třeba poskytl samotný Ludvík, když na tažení na pomoc italským městům onemocněl střevním abscesem, což královna kladla za vinu kardinálovi a domnívala se, že je konečně paní situace - král byl nucen volit mezi ní a svým služebníkem a kardinál se už už chystal vyklidit pole, když ho na poslední chvíli Ludvík zavolal zpátky a důrazně zakročil proti nepřátelské klice.

Měl se též stát obětí různých atentátů, takže mu nakonec Ludvík dovolil, aby měl vlastní ozbrojenou eskortu. V tom moři nepřátel se nakonec téměř ztratili ultrakatolíci, jimž se znelíbil důsledným oddělováním politických a náboženských věcí a tím, že už se tak snadno nepodroboval Římu.

Ludvíkův život byl celý poznamenán nejrůznějšími spiknutím, povstáními, aférami - řečeno slovy Bordonovými: "Vzpoura ve Francii byla jako stohlavá hydra se stále dorůstajícími hlavami". Problémy dělaly obě královny (vzpomeňme třeba aféru královny Anny s lordem Buckinghamem proslavenou ze Tří mušketýrů), pokoj nedala ani šlechta, korunní princ hrabě de Soissons a další. Ke konci života ještě Ludvík dostal další facku v podobě Cinq-Marsova spiknutí, do něhož byl zapojen jeho oblíbenec, jenž dokonce málem vytlačil kardinála Richelieu! Přidáme-li k tomu problémy v zahraniční politice (Španělsko, Francie zapletena do třicetileté války), bezútěšnou situaci doma - boje s hugenoty (obléhání La Rochelle), nesplnitelnou touhou zajistit svým poddaným mír, asi nás už nepřekvapí ten propastný rozdíl mezi mladým a "starým" Ludvíkem (respektive Ludvíkem na sklonku života, ve skutečnosti to byl teprve čtyřicátník), pochopíme pak jeho melancholii a zádumčivost.

Jak moc si byli potom s Richelieuem podobní! Ani jeden nepoznal rozhodující vítězství v životě a nedosáhl konečného cíle, kterému obětovali všechno, a zbyli z nich jen nemocní muži, kteří se tak mohli utěšovat navzájem, ale do poslední chvíle se nevzdali a bojovali…

Richelieu umírá 4. 12. 1642 v 58 letech na zánět pohrudnice a Ludvík ho o mnoho nepřežil - v únoru 1643 onemocněl a 14. května v den 33. výročí zavraždění svého otce ve 42 letech umírá - s největší pravděpodobností na tuberkulózu.

Použitá literatura
G. Bordonove, Ludvík XIII. Spravedlivý - "Král Tří mušketýrů", Praha 2001

 
Ohodnoťte článek "Ludvík XIII. a kardinál Richelieu, král(ové) Francie":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Ostatní články v této kapitole: Berchtoldové z Uherčic, Ota Sekyrka – Muž Určený K Likvidaci
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed