Čelem vzad číslo 9 - Osobnosti

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Ostatní články v této kapitole: Kateřina Veliká - sny a skutečnost
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla

Jan Nepomucký

Autor: Eva Kubátová
Hodnocení článku: 3.38 Hodnocení 3.38 z 5 (69 hodnocení)
 
Ohodnoťte článek "Jan Nepomucký":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Iohannes natus quondam Welflini de Pomuk, clericus Pragensis dyocesis publicus autoritate imperialli notarius. - Jan, syn zemřeláho Velfína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské moci veřejný notář.

Notářská značka Jana z Pomuku s podpisem

Jak nám říká běžné notářské osvědčení, Johánek z Pomuku byl úředníkem, který se narodil někdy před polovinou 14. století v trhové vsi v jihozápadních Čechách, náležející nedalekému cisterciáckému klášteru, v Nepomuku. Už zde se objevují první rozpory ohledně jména, zda Nepomuk či Pomuk. Johánek sám se psal z Pomuku. Zajímavý názor v této věci vyslovil historik František Stejskal, podle kterého je název Pomuk odvozen od "pomukávání", jak se říkalo zvláštním zvukům, kterými se mniši dorozumívali při práci, protože nesměli mluvit. Obyvatelé Nepomuku se tedy nejspíš chtěli od kláštera odlišit, protože "nepomukávali". Za husitských válek byl klášter zničen a převládla podoba Nepomuk.

O Janově soukromém životě víme velmi málo. Taktéž o jeho rodičích. Jeho otec Velflín či Volflín (zdrobnělina z německého Wolfgang) byl nepomuckým rychtářem mezi lety 1355 - 1367. O matce nemáme žádné zprávy.

Svatý Jan Nepomucký

Jak se dá soudit ze jména Janova otce, byl potomkem kolonistů, kteří zejména ve 13. století přicházeli osidlovat česká klášterní panství.

S Janem se poprvé setkáváme, když začínal pracovat v arcibiskupské kanceláři v polovině roku 1369. Od této chvíle začíná jeho kariéra v církevních službách.

Zlomovým se stal rok 1380, kdy se od jara až k podzimu šířil naším územím mor. Král Václav IV. uprchl do říše a arcibiskup Jan z Jenštejna ho následoval. A právě on poskytl Janovi první krůček v jeho postupu, když ho určil oltářníkem při kapli Svatovítské katedrály zasvěcené sv. Erhardovi a Otýlii. Na mor také zemřel farář Václav Tausendmark od sv. Havla na Starém Městě. Jan se stal jeho nástupcem.

Zřejmě nebyl dobrým kazatelem, protože se nedochoval žádný z jeho textů při působení na kazatelně.

Jakmile dosáhl hmotného zabezpečení, začal studovat. Nejprve složil bakalářské zkoušky na pražské právnické fakultě a později odjel do Padovy, kde promuje na doktora církevního práva a odjíždí zpět do Čech.

Kostel sv. Jana Nepomuckého

Od roku 1389 ho můžeme sledovat ve funkci generálního vikáře (arcibiskupův zástupce pro správní záležitosti) pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, což se mu stalo osudným. Arcibiskup měl totiž spoustu nepřátel, které si získal při roztržkách pramenících z nedostatku politického taktu. Postupně se tak dostal i do problémů se svým někdejším přítelem, s králem Václavem IV. Panovník chtěl oslabit Jenštejnovu moc, proto hodlal vytvořit nové biskupství v západních Čechách. Hospodářskou základnu by tvořily statky kladrubských benediktinů. Proto se čekalo jen na smrt opata Racka, po němž neměl být volen nový představený kláštera. Racek skutečně brzy umírá. Jeho spolubratři se sešli a zvolili nástupcem mnicha Olena. Posel se vydal ihned do Prahy, aby mohla být volba potvrzena v arcibiskupské kanceláři. Jan z Pomuku už byl bezesporu o králově úmyslu informován, proto žádost vyřídil jak nejrychleji to šlo. Václav IV. mezitím pobýval na svém loveckém hradu Žebrák, proto se o zmaření svého plánu dozvěděl až o několik dní později. Rozčílil se až na hranici únosnosti a veřejně prohlásil, že arcibiskupa i jeho úředníky utopí a zabije. Jenštejn se tedy raději se svými nejdůležitějšími pomocníky před panovníkovým hněvem uchýlil na svůj roudnický hrad. Ovšem vzhledem k tomu, že právě začínalo Milostivé léto, křesťanský svátek vyhlášený římským papežem speciálně pro Čechy, byly by následky arcibiskupovy nepřítomnosti v hlavní městě pro krále obzvláště trapné, začal si Václav IV. Jenštejna udobřovat. Na jednu "mírovou" schůzku ale přišel ve značně podnapilém stavu, vypukla ostrá hádka a rozčílený král kázal všechny zatknout.

Jenštejnovi se podařilo uniknout, nebo mu také možná sami královi dvořané dopomohli, protože se báli důsledků zatčení církevního hodnostáře. Zbrojnoši zatím vedli na Hrad čtyři zajatce: Johánka z Pomuku, oficiála Puchníka, míšeňského probošta Knoblocha a arcibiskupova hofmistra Něpra z Roupova. Dále byli úředníci vedeni na Staroměstskou radnici, kde asi došlo k dalšímu výslechu. Zde byl pod stráží zanechán hofmistr. Zbylí tři kněží skončili ve vězení na Staré rychtě. Tady byli opět vyslýcháni. Václav snad chtěl vědět nové informace o Jenštejnových skutcích. Když viděl, že nic nepořídí, jeho kalich trpělivosti přetekl, možná i množstvím vypitého vína, a nechal připravit mučidla. Zajatcům svázali zápěstí a po žebříku je za ně vytahovali vzhůru, přičemž došlo k vykloubení ramen. Stará čeština měla pro tuto činnost název štosování. Dále je pálili pochodněmi do boků a slabin. Janovi kat dokonce nasadil palečnice.

Václav si postupně uvědomoval možné následky svého chování, proto chtěl všechny propustit pod přísahou mlčení. Johánek už však byl v bezvědomí a za několik málo minut vydechl naposledy.

Okolo 9. hodiny večerní 20. března 1393 bylo jeho tělo svázáno do kozelce a vhozeno do Vltavy z Kamenného, dnes Karlova mostu. V této chvíli se už dostáváme k zázrakům.

Známý je údajný ohnivý plamen, který se objevil už při Janově narození a nyní ho vyprovázel do nebe, nebo světla zářící okolo jeho těla celou noc; ráno byl Jan nalezen na břehu s líbezným výrazem na tváři. Existují také nesčetné historky o tom, kterak na smrt nemocné vyléčily prach a hlína z Janova hrobu. Kuriózní na této věci je, že se před polovinou 18. století stal tento "zázračný lék" předmětem zámořského obchodu. Pro kanonizační komisi se však musely předložit "důvěryhodnější zázraky".

Posvátná relikvie - údajný jazyk J. Nepomuckého

Největší pozornost na sebe jistě upoutává světcova relikvie, která byla přes 250 let mylně považovaná za jazyk a "přežila" přes 300 let zasypaná hlínou v mučedníkově lebce. 15. dubna 1719 se muselo podle římských pravidel ohledat místo Janova posledního odpočinku. Byl vypáčen náhrobek a neporušený skelet byl doslova kost po kosti přesunut na stůl. Lebka byla plná hlíny, proto ji sakristián naklonil, aby ji vysypal, a na stůl vypadl kus živé načervenalé tkáně. Přítomní anatomové ji označili za jazyk. Relikvie byla vystavena až do roku 1866 a do té doby ji lidé přicházeli ve zbožné úctě líbat. Jezuita Jan Křtitel Votka propočítal, že při průměru 50 000 líbajících za rok mohl ostatek od roku 1729 obdržet nějakých 6 850 000 hubiček. Není tedy divu, že tkáň už nebyla v nejlepším stavu, a tak líbání přestalo.

Poslední ohledání světcova ostatku se událo roku 1973, kdy se pomocí moderních přístrojů zjistilo, že se nejedná o jazyk, nýbrž zbytek mozku.

Jako další zázrak kanonizační komise uznala zachránění šestileté Rozálie Hodánkové před utopením v ledové vodě a rozdrcením mlýnským kolem. Stalo se to 22. února 1718 nedaleko Strakonic. Rozárka uklouzla na zledovatělé lávce a spadla do Otavy, která ji nesla k náhonu Pětikolského mlýna. Údajně se jí pod vodou zjevil Jan Nepomucký, v jedné ruce kříž, v druhé palmovou ratolest a na hlavě kněžský biret, právě tak, jak bývá zobrazován, a ujistil ji, že nezemře. Dívenka vyvázla bez větších zranění a neutopila se, i když prý byla pod vodou okolo půl hodiny.

Náhrobek Jana Nepomuckého v chrámu svatého Víta

Dalším uznaným zázrakem bylo uzdravení jednadvacetileté Terezie Veroniky Krebsové roku 1701, které nesprávným léčením vymknutého palce na levé ruce postupně končetina zcela odumřela. Vroucně se modlila k Panně Marii a Janu Nepomuckému. Jednou se jí zdálo o papíru, na kterém ji kdosi vyzýval k devítidennímu půstu s trojí zpovědí a příjímáním. Devátou noc se jí Jan zjevil a ujistil ji, že jí bude pomoženo. Když pak ráno šla do kostela a kněz jí podal hostii, ruka náhle nabyla na objemu a narovnala se, takže s ní mohla bez bolestí pohnout.

Zde snad lze jen dodat, že za svatého prohlásil Jana Nepomuckého papež Benedikt XIII. 19. března 1729 a ve dnech 8. - 16. října se slavilo jeho svatořečení v Praze.

Velmi zajímavé je označení Jana Nepomuckého jako mučedníka zpovědního tajemství. Zbožné podání udává, že byl Johánek trýzněn Václavem IV., protože mu nechtěl prozradit, z čeho se mu zpovídala královna Žofie. Král chtěl údajně pojmout za manželku dceru aragonského krále, proto usiloval o církevní prohlášení neplatnosti jeho sňatku s Žofií. V té době bylo zvykem, že se vdané ženy radily o svých manželských problémech při zpovědi, aby měly jistotu, že jejich tajemství nebude vyzrazeno. Možná proto chtěl Václav tolik vědět, co knězi řekla, aby tyto informace mohl při procesu použít proti ní. Jan už mučení nepřežil. S realitou má ovšem tento výklad pramálo společného.

Na Johánka z Pomuku se lze jistě dívat z mnoha stran. Nezanedbatelné je také literární, výtvarné či sochařské ztvárnění barokního světce. Mezi mnoha jinými lze jmenovat bronzovou sochu na Karlově mostě, výzdobu kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze na Hradčanech nebo skvostný náhrobek z tepaného stříbra ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě.

Použitá literatura
V. Vlnas; Jan Nepomucký, česká legenda; Praha 1993
J. Kadlec; Přehled českých církevních dějin 1 a 2; Řím 1987
J. A. Svoboda; Svatý Jan Nepomucký (Barokní kázání zlonického děkana); Kladno 1995
J. Mikulec; Pobělohorská rekatolizace v českých zemích; Praha 1992


 
Ohodnoťte článek "Jan Nepomucký":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Ostatní články v této kapitole: Kateřina Veliká - sny a skutečnost
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed