Čelem vzad číslo 11 - Války: válečníci, technika

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Ostatní články v této kapitole: Bitva u Gaugamél 331 př. n. l., Atentát na Reinharda Heydricha, Tank
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla

Druhá světová válka ve vzduchu

Autor: Jan Šimků
Hodnocení článku: 3.95 Hodnocení 3.95 z 5 (155 hodnocení)
 
Ohodnoťte článek "Druhá světová válka ve vzduchu":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Souboj německého stíhacího letounu Messerschmitt Bf 109 E s britskými stíhačkami Supermarine Spitfire Mk. IIDruhá světová válka začala v září roku 1939 německým vpádem do Polska a skončila v srpnu roku 1945 americkým atomovým bombardováním japonských měst Hirošima a Nagasaki (bezpodmínečná kapitulace byla podepsána 2. září). Během tohoto období stále rostl význam vzdušných sil na taktické, operační i strategické úrovni, ale až zničením Hirošimy a Nagasaki se jasně ukázalo, že se vzdušné síly staly rozhodujícím prvkem nového uspořádání světa, které vyplynulo z výsledků druhé světové války.

Nejzákladnějšími prvky bojového letectva za 2. světové války byly stíhací letadla a bombardéry.

Italský stíhací letoun Macchi C 202, sovětský Lavočkin La 5 FN a britský stíhací Curtiss P 40 N/25Stíhače - rychlá úderná jednoplošná letadla pro jednoho až dva piloty. Tato letadla měla standardní dolet od 500 do 1 500 kilometrů. Většina stíhaček byla konstruována s jedním motorem, dosahovala maximální rychlost okolo 600 km/h. Letadla byla vyzbrojena kulomety a kanony, které se nacházely pod křídly nebo v křídlech (některé Messerschmitty měly kanon v ose vrtule). Pilot musel nejen ovládat techniku letu, ale navíc musel být i dobrý střelec.

Zprvu byly stíhače využívány jako obranný doprovod bombardérů, ale později jim byly přiřazovány samostatné úkoly, především oslabování nepřátelských pozemních vojsk, vzdušná podpora spojenců a obrana území.

Mezi nejznámější stíhačky používané v průběhu 2. světové války patří: Supermarine Spitfire; Hawker Hurricane; Messerschmitt Bf 109;Focke Wulf; Mitsubishi A6M Reisen (Zero); Curtiss P-40 Tomahawk.

Britský bombardovací letoun Handley Page Hampden I, britský Fairrey Swordfisch V a německý Heinkel He 111 H-6Bombardéry si představujeme jen jako mohutná letadla, ale některé stroje mohou na první pohled připomínat stíhače, a to jak vzhledem, tak i technickými parametry. Bombardéry měly dvou- až sedmičlennou posádkou a jeden až čtyři motory, které jim obvykle dodávaly maximální rychlost okolo 400 km/h. Dolet dosahuje u bombardérů vysokého rozpětí, ale u klasických mohutných strojů činí asi 2 000 km. Obranu obstarávaly kulomety a střelecké věže, které bývaly umístěny např. na přídi či zádi, na spodní části trupu nebo na hřbetě - vyskytovaly se v různých kombinacích. Bomby a pumy měly stroje umístěny buď pod křídly, nebo v uzpůsobeném nákladním prostoru. Bombardéry se využívaly k ničení budov a těžké techniky.

Do bojů 2. světové války zasáhly např. tyto stroje: Avro Lancater, Handley Page Halifax, Bristol Baufighter,Tupolev, Junkers Ju 52, Heinkel He 70 Blitz, North American Mitchell.

Množství nových poznatků o vedení bojové činnosti, které později určily průběh druhé světové války, se objevilo ve 30. letech. Ve stejném období došlo též k velkým změnám v technické úrovni letounů. Namísto dvojplošníků s křídly potaženými plátnem nastupovaly v civilním a posléze vojenském letectví jednoplošníky, které zhruba od roku 1934 rozšiřovaly taktické i operační možnosti letectev nejvyspělejších zemí. Pro tyto stroje byla charakteristická konstrukce z lehkých slitin se zpevněným potahem z téhož materiálu, samonosné bezvzpěrové křídlo v dolnoplošném uspořádání, podvozek se zcela zatažitelnými hlavními koly, uzavřená pilotní kabina, klapky na odtokové hraně křídla pro zlepšení vzletových a přistávacích vlastností a pohon vysoce výkonným motorem. Ten byl opatřen krytem snižujícím odpor, poháněl stavitelnou vrtuli se třemi nebo více listy a byl vybaven účinným systémem chlazení.

Napadení námořní základny USA Pearl Harbor japonským letectvem (letouny Zero, 5. koku Sentai/Shokaku a Aichi D 3A Val)Co se týče druhé světové války ve vzduchu, rostoucí účinnost bombardování a přímé vzdušné podpory pozemních sil bombardovacím a stíhacím letectvem naznačila již tažení v Habeši (Etiopii) a Španělsku v letech 1935 - 1936. Právě v tomto období nahrazovaly moderní vojenské jednoplošníky starší dvojplošníky. Možnosti vzdušného boje proti pozemním cílům však naplno ukázala teprve německá "blesková" tažení v letech 1939 - 1941. Němci při těchto taženích používali letadla převážně jen k podpoře pozemních vojsk. Britové ovšem předběhli Němce v celkové koncepci vzdušných sil, a právě to jim přineslo vítězství v bitvě o Británii.

Vzdušná doktrína, kterou zpracovali Britové a zdokonalili Američané, dosáhla ke konci druhé světové války konečnou podobu - skládala se ze tří vzájemně propojených, ale zřetelně odlišných prvků: nadvlády ve vzduchu, dálkového bombardování nepřátelských vojensko-průmyslových kapacit a přímé podpory pozemních a námořních sil.

Řez americkým bombardovacím letounem Boeing B-20, 45-MO Superfortress, „Enola Gay“ (mj. svrhl atomovou bombu na Hirošimu)Nadvláda ve vzduchu byla rozhodující pro účinné nasazení vzdušných sil a měla svůj význam také v obraně. Schopnost účinně se postavit vzdušné převaze nepřítele hrála významnou roli v ochraně vlastních ekonomických kapacit před nepřátelským dálkovým bombardováním a také v obraně vlastních pozemních sil proti nepřátelským útokům ze vzduchu. Vzhledem k zastrašujícímu účinku nepřátelských vzdušných útoků na civilní obyvatelstvo byla vzdušná převaha navíc i důležitým prostředkem k udržení bojové morálky na vlastní straně.

K dosažení nadvlády ve vzduchu sloužily takové prostředky jako vzdušný boj, oslabování stíhacích sil nepřítele opakovanými útoky (včetně doprovodu strategických bombardérů, který donutil nepřátelské stíhače ke vzletu), údery na letiště a později na zařízení leteckého průmyslu.

Za rozhodující část vzdušného boje bylo považováno strategické bombardování. Dálkové bombardéry poprvé umožnily přímé působení proti cílům v týlu nepřítele. Britové, navzdory nezbytnosti soustředit se na počátku války na stíhací letectvo protivzdušné obrany, podnikali dálkové nálety na německé průmyslové a obchodní cíle dokonce i během bitvy o Británii v roce 1940. Němci však rychle zdokonalili svou stíhací obranu, a Britové tak byli donuceni přejít na noční nálety. Snížená viditelnost a horší přesnost noční navigace si vynutila změnu taktiky: od bodových útoků přešli Britové na plošné bombardování hlavních průmyslových oblastí.

Vývoj se však nezastavil, a tak mohly od konce roku 1942 americké bombardéry, chráněné pancířem a vyzbrojené četnými pohyblivými kulomety, obnovit účinnější denní nálety a díky lepšímu zaměřování dokázaly ničit cíle se zvýšenou přesností. Navíc tyto nálety nutily německé stíhače vzlétat do bojů, které neustále snižovaly počty jejich letounů nad obsazenou Evropou a posléze i nad samotným Německem. Americké ztráty při těchto denních náletech však byly velmi vysoké, v letech 1944 - 1945 mohly pokračovat jen vzhledem k zavedení stíhacích letounů s delším doletem, a ty pak doprovázely bombardéry při náletech hluboko nad německé území. Britské bombardovací letectvo a americká 8. a 15. letecká armáda tak útočily střídavě na plošné cíle v noci a bodové cíle ve dne. Tato tzv. kombinovaná bombardovací ofenzíva urychlila průmyslové a vojenské zhroucení Německa. Podobně zasahovalo americké letectvo i proti Japonsku. Vzdálenosti byly ovšem větší, a to snižovalo účinnost bombardovací ofenzívy. Situace se zlepšila po dobytí Ivodžimy v březnu roku 1945, kdy americké bombardéry a dálkové stíhačky mohly využít tamní letiště k úderům na japonské ostrovy.

Sovětský bitevní letoun Il-2, ŠturmovikNa taktické úrovni dosáhla doktrína přímé vzdušné podpory pozemních sil za druhé světové války svou konečnou podobu ve spolupráci dvou britských svazů - Pouštní letecké armády a 8. armády - v severní Africe v roce 1942. Klíčovým prvkem této koncepce byl takový systém velení, kdy všechny vzdušné jednotky zůstávaly v podřízenosti leteckého velitele a nebyly podřízeny velitelům pozemních vojsk.

Důležitým prvkem doktríny vzdušné podpory bylo použití skutečného stíhacího bombardéru. Tento letoun se ideálně hodil pro přesné bombardování z malých výšek a hloubkové útoky na pozemní cíle, byl však také jediným účinným prostředkem proti srovnatelným nepřátelským strojům. Proto prvním úkolem podobných stíhacích bombardérů, útočících na nepřátelská zařízení spolu s lehkými a středními bombardéry, bylo působit ve stíhací roli a vybojovat místní vzdušnou převahu.

Úkoly letectva při vzdušné podpoře námořních sil byly koncepčně podobné. Nejdůležitější poznatek o povaze námořního letectva se ukázal hned na samém začátku války, kdy vyšlo najevo, že účinnost bombardovacích a torpédonosných letounů proti hladinovým lodím je tak vysoká, že převaha ve vzduchu dokáže zvrátit i velmi výraznou převahu nepřítele na hladině. Platnost této koncepce se jednoznačně prokázala v bitvě u Midway v červnu 1942, kdy vzdušné síly početně slabších amerických sil dosáhly takřka úplného vítězství nad početnějšími Japonci.

Americký stíhací letoun P-51 D, MustangTo vedlo k závěru, že palubní letectvo nebude nadále pouhým podpůrným prostředkem hladinových sil, ale prvořadým útočným nástrojem. Dokonce i ta nejmohutněji vyzbrojená pancéřovaná bitevní loď byla zranitelná ze vzduchu, jak ukázalo potopení obří bitevní lodi Jamato americkými letouny v dubnu 1945. Výsledkem bylo vystřídání bitevní lodi v roli hlavního prostředku vedení války na moři lodí letadlovou, která se současně stala také rozhodujícím prostředkem boje proti ponorkám, představujícím další vážnou hrozbu hladinovým lodím.

Charakter vzdušných bojů na východní frontě se výrazně lišil od britské a americké strategie. Souboje se odehrávaly v nižších letových hladinách, protože jak ruské, tak německé letectvo se soustředilo zejména na přímou podporu pozemních vojsk a bombardovací operace na malé či střední vzdálenosti. Boje v Rusku tak měly pro německé stíhače jiný průběh, ale stejný konec. Na lokálních úsecích fronty byly sice po počátečním oslnivém nástupu německé stíhací jednotky schopny udržet krátkodobou převahu, ale postupem času byly početně převýšeny. Ruské letectvo nasbíralo těžce zaplacené zkušenosti a postupně dostalo Luftwaffe do defenzívy.

Po skončení druhé světové války se názory předních specialistů na možnosti vzdušných sil začaly různit, všichni se však shodují v tom, že se vzdušné síly staly nepostradatelným prvkem "trojživelných" bojových svazů.

Použitá literatura
Encyklopedie letadel, Praha 1998
Ch. Chant, Letouny 2. světové války, Praha 2000
M. Spick, Spojenecká stíhací esa, Brno 2002
Zbyněk Válka, Stíhací letadla 1939 - 45: Itálie, Francie, SSSR, ČSR, Polsko, Holandsko, Švédsko, Austrálie / USA - Japonsko / Velká Británie - Německo, Praha 1999
Velké letecké bitvy 2. světové války, Plzeň 2000

 
Ohodnoťte článek "Druhá světová válka ve vzduchu":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Ostatní články v této kapitole: Bitva u Gaugamél 331 př. n. l., Atentát na Reinharda Heydricha, Tank
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed