Čelem vzad číslo 11 - Války: válečníci, technika

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Ostatní články v této kapitole: Atentát na Reinharda Heydricha, Druhá světová válka ve vzduchu, Tank
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla

Bitva u Gaugamél 331 př. n. l.

Autor: Erik Žíla
Hodnocení článku: 3.85 Hodnocení 3.85 z 5 (114 hodnocení)
 
Ohodnoťte článek "Bitva u Gaugamél 331 př. n. l.":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Alexandr Veliký (pompejská mozaika podle řecké malby)Alexandr Veliký, jenž zdědil po svém otci Filippovi II. Makedonském mocnou armádu a takřka sjednocené Řecko, vzal za své pokračovat i v jeho poslání vést válku proti společnému nepříteli - Persii. Na jaře roku 334 př. n. l. se přepravil do Asie v čele armády ostřílených Makedonců a spojeneckých Řeků o síle 40 000 pěšáků a 7 000 jezdců. Ačkoliv měl Alexandr v Peršanech proti sobě největší vojenskou sílu světa, byl si jist kvalitou svých jednotek a vlastní převratnou taktikou. Vítězství na řece Gráníkos, u Tyru a Issu potvrzovala jeho přesvědčení a během tří let byl hotov vypořádat se s perským králem Dareiem III. jednou provždy.

V červenci 331 př. n. l., přibližně v době svých pětadvacátých narozenin, vyrazil Alexandr na východ do Mezopotámie, kde na něho čekal za Tigridem Dareios.

Makedonská falangaDosud nedobytá východní říše zažila velikou mobilizaci vojsk. Po předchozích porážkách zůstalo sice Dareiovi z původních 50 000 řeckých žoldnéřů asi jen 4 000, ale vedle elitních oddílů z Persie tu byli sice méně disciplinovaní, avšak divocí a odolní odvedenci z Baktrie a Sogdiany pod velením Béssa, mocného baktrijského satrapy a králova bratrance, a také pomocné vojsko, složené z mnoha podrobených kmenů od Kavkazu až po indické hranice. Jezdectvo, jemuž velel Nabarzanés, mělo vysokou úroveň, byli to rození jezdci, mnohem lepší než Řekové. Všichni měli teď základnu v Babylonu, kde perští velitelé tvrdě pracovali na zdokonalování jejich válečného umění. Po lekci u Issu byly oštěpy nahrazeny kopími; a byla tu i švadrona obávaných, kosami vyzbrojených válečných vozů se závěsnými špičatými tyčemi a koly o mnoha lopatkách. Nic se ovšem nedalo dělat s tím, že vrchním velitelem byl i nadále neschopný Dareios.

Dareios zamířil se svým mohutným vojskem ke starobylému městu Arbéle mezi Tigridem a horami. Bylo však příliš pozdě, aby zastihl Alexandrovo vojsko při namáhavém přechodu přes Tigris, a tak poslal armádu otroků, aby zplanýrovala rovinu u Gaugamély ležící mezi nimi. Bylo mu řečeno, že u Issu prohrál pro nedostatek prostoru k rozvinutí vojsk; a válečné vozy potřebovaly hladký povrch.

Člen elitní perské gardy, tzv. NesmrtelnýchDareios vyslal nyní zvědy, aby podávali zprávy o tom, jak se Alexandr blíží - ten jich však několik polapil a dozvěděl se od nich, kde jsou Peršané, potom opevnil svůj základní tábor, bezpochyby pod dojmem vzpomínek na masakr u Issu, a nechal v něm všechny nebojující. Nato odvedl svá vojska k pláni u Gaugamély. Zde se utábořil a vyjel ven na průzkum. Z nízkých pahorků, které ji lemují, viděl obrovské perské šiky; nejstřízlivější početní odhad hovoří o 200 000 pěšácích a 40 000 jezdcích. Alexandrova armáda byla zhruba stejně početná jako na začátku celého tažení.

Nejpevnějším středobodem Alexandrovy armády byla pěchotní falanx (falanga) neboli dlouhá několikařadová kolona, tvořena těžkooděnci, přičemž byl každý z nich vybaven tepaným pancířem na prsou a kovovými chrániči holení a ramen, přilbou s vysokým žíněným hřebenem, kulatým štítem, mečem a hlavně obrovskými kopími - slavnými sarissami. Sarissy měly odstupňovanou délku a ve čtvrté řadě byly nejméně pět metrů dlouhé. Díky těmto oštěpům mohly první čtyři řady držet nepřítele hroty kopí v šachu, a tak být doslova nezranitelné vším kromě střelných zbraní. To bylo obranné vojsko. Úderným kladivem byla pak boční křídla jízdy. Alexandr se stal mistrem této bojové metody, ale jejím tvůrcem byl Alexandrův otec. Vojáky s lehkými zbraněmi pak rozvinoval do rojnice a měl i lukostřelce a prakostřelce.

Náčrtek bitvy u GaugamélAlexandr zavrhl Parmeniův návrh na noční útok, který by vynahradil nižší počet makedonských vojáků, povolil své armádě odpočinek a sám se odebral ke spánku do svého stanu. Peršané, obávající se nočního útoku, strávili celou noc dlouhým a vyčerpávajícím bděním v bojových pozicích, bez jídla a odpočinku.

Když byly vykonány všechny přípravy, spustil se Alexandr se svými muži z nízkých kopců dolů do nížiny, právě když jitřní světlo odhalilo jedno vojsko druhému.

Perská fronta se spoustou prostoru k manévrování a pětinásobnou převahou nad Makedonci byla o tolik delší, že kdyby cokoli selhalo, hrozilo Makedoncům a Řekům nebezpečí obchvatu, ale i obklíčení. Alexandr proto prohloubil svá křídla týlem, který se mohl v případě obkličování vytočit tak, aby vytvořil čtverec, který by se Peršanům postavil na neproniknutelný odpor. Parmenión vedl jako obvykle levé křídlo, kde stanul proti statečnému a schopnému Mazaiovi. Dareios zaujal královské postavení uprostřed, před sebou měl své řecké žoldnéře a jiné silné oddíly a také patnáct slonů a padesát vozů ozbrojených kosami. Krateros a Filótas vedli střed makedonské armády. Alexandr velel Makedoncům na pravém křídle. Proti němu stála mohutná baktrijská armáda pod vedením satrapy Béssa. Její linie přesahovala makedonskou tak daleko, že Alexandr zahájil bitvu skoro naproti Dareiovi.

Začal se však stáčet doprava, jako by chtěl vyrovnat perské překrytí. Dareios zavelel k odpovídajícímu manévru, aby jeho překrytí zůstalo zachováno; ještě pořád nepustil žádnou jednotku do akce a pokoušel se uhádnout, co Alexandr zamýšlí. Ten se odsunoval stále dál doprava, až se přiblížil k okraji arény, kterou dal Dareios tak pečlivě uhladit. Na drsnějším terénu by vozy s kosami nejely a jezdectvo by bylo zbrzděno. Byla to zkouška nervů. Dareios naletěl na tuto léčku a nařídil Béssovým mužům, aby zabránili dalšímu pohybu Makedonců doprava. Perské oddíly byly teď zaměstnány. Sérií přesně načasovaných manévrů zatahoval Alexandr stále víc jejich mužů do akce. Sám pak v čele elitní jízdy bedlivě čekal na svůj okamžik.

Perský král Dareios III. v bitvě u IssuPeršané ho vypátrali a Dareios nařídil, aby ho napadly ozbrojené vozy. Alexandr měl však dost času na předchozí průzkum a připravil se na to. Agrianci zaútočili oštěpy; někteří z odvážných příslušníků kmene se vrhali proti koním, zastavovali je a strhávali vozataje na zem. Vozy, které prorazily, se ocitly v širokých uličkách mezi dobře vycvičenou pěchotou, neškodně se jimi prohnaly a v týle byly pohodlně zlikvidovány.

Dareiovo levé křídlo mělo zatím pořád víc práce, zatímco Parmeniónovo vojsko ještě stále drželo pravé křídlo na místě. Střed prořídl. Navzdory tomu, že měl Alexandr méně mužů, důmyslně si naplánoval, že jeho vrcholná síla narazí na perskou slabinu přesně tam, kde chtěl, aby byla.

Alexandr vynikajícím způsobem odhadl situaci a okamžitě pochopil, že nastal rozhodující moment. Poslal pro svého oblíbeného koně Bucefala, čtyřiadvacet let starého (měl i svého zvláštního štolbu). Potom vyjel na Bucefalovi do čela královské švadrony. Vytvořil z ní zástup zužující se v hrot, který tvořil on sám, a s bojovým rykem se vrhl na Dareia, který byl teď v přední linii. Také jezdectvo nezapomnělo na rozkaz, aby vydalo děsivý křik; buráceli kupředu a "skládali hold strachu". Současně postupovala makedonská falanga a uzavírala průlom, který vytvořil jejich král.

Strach byl jejich přítelem. Když se bez ohledu na slony prohnali čelní perskou linií a přiblížili se ke královskému vozu, Dareios jej otočil, chopil se otěží, které zraněný vozataj upustil, a byl první, kdo se dal na útěk. Sousední Peršané viděli vozatajův pád; a útěk vozu je přesvědčil, že to spadl a zahynul sám král. Střed se rozpadl - bylo to znamení k všeobecnému bezhlavému útěku. Alexandr a jeho jezdectvo se řítili dál a razili si cestu mezi prchajícími s úmyslem zmocnit se krále.

Busta Alexandra VelikéhoUdálosti se však odvíjely odlišně na levém křídle, kde byly Parmeniónovy jednotky prolomeny indickou jízdou. Ta místo toho, aby bojovala s makedonskými zadními voji, pokračovala v jízdě do Alexandrova tábora vzdáleného asi 8 kilometrů (zřejmě měli od Dareia rozkaz pokusit se vysvobodit jeho zajatou rodinu), kde napadla táborovou stráž a thrácké jednotky, zanechané na obranu. Alexandr však na takový průlom pamatoval, a proto se záložní falanga vrátila rychle do tábora, kde nepřátelskou jízdu snadno přemohla. Parmenión poslal k Alexandrovi posly se žádostí o pomoc; ten proto obrátil svou jízdu a vedl ji přes rozlehlou pláň zničit Mazaiovy jezdce. Když dorazil k ohroženému místu, svedl prudkou bitvu, ve které zahynulo šedesát Druhů ("druhové krále" - elitní těžká jízda makedonské aristokracie) a Héfaistión, Alexandrův přítel, byl raněn. Nutno dodat, že ohrožení levého křídla už v okamžiku, kdy k němu Alexandr dorazil, pominulo.

Zatím se dozvěděl satrapa Mazaios o Dareiově útěku, rozhodl se, že tím jeho závazky končí. Vyprostil z boje tolik svých mužů, kolik jen mohl, a pospíchal zpět do Babylonu. (I tak však podle některých pramenů zůstalo na bojišti ležet neuvěřitelných 100 000 Peršanů!)

Když Alexandr zjistil, že Parmeniónovo vojsko už není ohroženo, hnal své Druhy zpět v naději, že polapí Dareia na cestě na jeho základnu v Arbéle. Stíhací jízda byla divoká, ovšem bezúspěšná. V Arbéle našli jen opuštěný vůz velekrále se vším, co Peršané na svém bezhlavém útěku nedokázali odnést.

V Arbéle se Alexandr rozhodl, že Dareiovo zajetí má koneckonců velmi nízkou prioritu. Tak naprosto zanechal jeho pronásledování kvůli jiným cílům. Především pak královská cesta na jih do Babylonu, Sús a Persepole, k bohatému srdci říše, byla teď pro Alexandra otevřená. Alexandrovi nestálo nic v cestě stát se "králem králů", neschopný Dareios byl o něco později zrazen a zabit vlastními satrapy v čele s Béssou.

Alexandrova říšeBitva u Gaugamél byla vítězstvím brilantního vrchního velení a disciplíny nad početní převahou, také to bylo jedno z největších Alexandrových vítězství a jeho důsledky pro starověký svět byly nesmírné. Především stálo u zrodu helénistického věku, ve kterém se propojil staroorientální Východ s řeckým Západem.

Alexandrův současník o svém pánovi napsal, že "vynikal tělesnou krásou, zdatností i bystrostí ducha, byl mimořádně statečný, ctižádostivý a v nebezpečích neohrožený", a historik Plútarchos po staletích dodal: "Žil život docela krátký, ale naplnil jej nejpočetnějšími a největšími činy." Alexandr Veliký zemřel osm let po bitvě u Gaugámel, ve věku pouhých 33 let.

Použitá literatura
M. V. Kratochvíl, Malé dějiny válek, Praha 1971
M. Renaultová, Alexandr Veliký, Praha 1996
G. Regan, Rozhodující bitvy, Praha 1994
Války a válečníci, Praha 1993

 
Ohodnoťte článek "Bitva u Gaugamél 331 př. n. l.":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Ostatní články v této kapitole: Atentát na Reinharda Heydricha, Druhá světová válka ve vzduchu, Tank
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed