Čelem vzad číslo 10 - Památky UNESCO

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Ostatní články v této kapitole: Vila Tugendhat, Světové kulturní dědictví UNESCO
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla

Bergstaden Røros

Autor: Kateřina Hůlková
Hodnocení článku: 2.92 Hodnocení 2.92 z 5 (25 hodnocení)
 
Ohodnoťte článek "Bergstaden Røros":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Røros - celkový pohled na městoNorsko má na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví Unesco zapsány zatím celkem čtyři památky - dřevěný stěžňový kostel v Urnesu, hanzovní domy Bryggen v Bergenu, skalní malby v Altě a Bergstaden Røros, tedy horní město Røros, jež bylo na seznam zaneseno jako třetí v pořadí v roce 1980.

Røros leží v kraji Sør-Trøndelag jihovýchodně od Trondheimu nedaleko švédských hranic na řece Hitter v nadmořské výšce 630 m a je střediskem stejnojmenného okresu (Røros kommune). Městečko, čítající pouhých 5 000 obyvatel, je dnes oblíbeným turistickým cílem. Ročně je navštíví přes milion turistů. Důvodem jejich návštěvy jistě nejsou třeskuté mrazy, jimiž se Røros také proslavil (v lednu 1914 zde byl naměřen teplotní rekord -50,4 °C), nýbrž pozůstatky hornických aktivit a památky na 333 let trvající těžbu mědi.

Røros byl založen v roce 1644, poté, co byly v jeho okolí objeveny značné zásoby měděné rudy, a brzy se stal nejvýznamnějším norským centrem v oblasti hornictví. Založení města bylo podle legendy výsledkem setkání mezi místním lovcem sobů a německým horníkem. Sedlák a lovec Hans Olsen Aasen lovil v místě zvaném Storvola, když jedno ze zvířat na úprku vykoplo ze země třpytící se kámen. Hans Aasen vzal kámen s sebou domů a ukázal jej německému horníkovi Lorentzu Lossiusovi, který pracoval jako vedoucí směny v dole v Kvikne. Lossius okamžitě rozpoznal význam nálezu a v krátké době zde prosadil zahájení těžby. Tímto činem byl položen nejen základ města, nýbrž i důlní společnosti Røros Kobberverk (Røroské měďařské závody). Místo nálezu, jehož jméno bylo zkomoleno na Storwarts, se brzy stalo nejvýznamnějším dolem v okolí Rørosu.

Již v roce 1646 získal Røros od dánského a norského krále Kristiána IV. královská privilegia a spolu s nimi právo využívat lesy, rudu a vodní energii v okruhu 4 mil (40 km) od dolu Storwarts. Navíc byla na sedláky z této oblasti uvalena povinnost pracovat v dolech. Výměnou za to byla v Rørosu zřízena škola pro výuku čtení a počítání, neboť ředitel důlní společnosti nestál o to zaměstnávat nevzdělance. V této době hráli v Rørosu významnou roli němečtí horníci a panoval zde velký vliv němčiny. Proto také Røros svým vzhledem značně připomíná horní města například z oblasti Harzu. Řada hornických předáků a odborníků byla německého původu, na což poukazují i dnešní názvy ulic a také řada germanismů užívaných v hutnické a hornické terminologii.

Røros - okolí barokního kostelaRøros vyrostl kolem první huti, která vznikla v roce 1646, a hornického kostela, založeného v roce 1650. V roce 1678 bylo město vypáleno švédskými vojáky. Požár přestál pouze kostel, který posloužil vojákům jako stáj. Starý kostel však přesto brzy přestal vyhovovat - byl příliš malý a "jednoduchý", a proto byl v roce 1784 postaven kostel nový ve stylu baroka. Nový kostel se čtvercovou věží zdobenou hornickými symboly (kladívko a perlík) a místem pro dva tisíce věřících byl po dlouhou dobu jedinou kamennou stavbou v celém městě. Měl oddělenou královskou lóži s baldachýnem a uzavřené kostelní lavice určené pro významné občany města. Zvláštní bylo také umístění oltáře, varhan a kazatelny - vše bylo situováno nad sebou na jedné stěně. Stavební práce vedli řemeslníci důlní společnosti.

Těžba mědi se v Rørosu úspěšně rozvíjela, v 18. století bylo učiněno mnoho dalších nálezů významných ložisek rudy a společnost Røros Kobberverk se stala jednou z největších důlních společností v Evropě a největším norským průmyslovým závodem s asi čtyřmi tisíci zaměstnanci. Dolování však mělo značný vliv na okolní prostředí, především na lesy, neboť při tavení rudy bylo zapotřebí mnoho kubíků dřeva i uhlí. Huť, pro jejíž provoz poskytovala energii řeka Hitter, navíc produkovala do okolí značné množství škodlivin, zvláště oxidu siřičitého. V důsledků těchto faktů nastala v roce 1921 krize dolování. Poslední důl (Olavsgruva - Olavův důl), který byl otevřen v roce 1931, zachránil sice společnost na několik dalších let, ale v roce 1977 bylo po 333 letech nepřetržité těžby dolování rudy v Rørosu zcela ukončeno a důlní společnost Røros Kobberverk vyhlásila úpadek. Od roku 1644 do roku 1977 vytěžila společnost z místních dolů celkem 120 000 tun čisté mědi a asi 525 000 tun pyritu.

Røros - dřevěné hornické domkyDnes je Røros především městem turistů, ale atmosféru starých dob si přesto uchoval. Jeho centrum tvoří dvě ulice: Bergmannsgata s bývalými většími a reprezentativnějšími domy řemeslníků a hornických předáků a Kjerkgata, vedoucí k již zmíněnému baroknímu kostelu Bergstadens Ziir. Dnes září dřevěné domy na obou hlavních třídách veselými barvami a převládají zde obchody se suvenýry, kde lze koupit tradiční norské svetry, potisky s losy či figurky trollů, ale stačí zabočit do některé z postranních uliček a návštěvník se rázem ocitá mezi tradiční zástavbou, jíž tvoří nízké dřevěné domky horníků z 18 a 19. století s dvorky a střechami pokrytými travnatými drny. Typické jsou domy horníků a dělníků ve Slaggveien, staré až 250 let, a také haldy strusky, které dodnes výrazně ovlivňují tvář města.

Struktura města se dochovala ve své původní podobě ze 17. století. Zástavba je výsledkem prolínání tradiční norské architektury a evropských prvků. Tvoří ji povětšinou statky seskupené kolem čtvercového dvora s domy pro lidi i dobytek, které sem byly přeneseny z venkovského prostředí. Celkem 80 staveb patří mezi chráněné kulturní památky. V rekonstruované huti (Smeltehytta) bylo zřízeno muzeum, v němž jsou umístěny přesné modely technických zařízení, využívaných při dolování, a pomůcky, užívané v dolech a huti, jako např. lampy, nástroje, ale také vlajky či zbraně důlního sboru.

V centru města, v ulici souběžné s Kjerkgate se nachází Aasengården (Aasenův dvorec), připomínající nejstarší historii města. Na pozemku, na němž dvorec stojí, prý Hans Aasen učinil svůj významný nález. Východně od města lze navštívit dva doly, asi 8 km vzdálený důl Christianus Sextus (Christianus Sextus gruve), založený v roce 1723, a dále Olavův důl (Olavsgruve), který leží asi 13 km od Rørosu a který byl uzavřen v roce 1972. V létě se v Olavově dole, jenž tvoří vlastně doly dva, konají pravidelné prohlídky a také kulturní akce, neboť zde byl zřízen nejoriginálnější norský koncertní a divadelní sál Bergmannshallen.

Røros - socha Johanna FalkbergetaV neposlední řadě stojí v Rørosu socha zdejšího nejvýznamnějšího rodáka, spisovatele Johanna Falkbergeta (1879-1967), který se společně s Kristoferem Uppdalem, Johanem Bojerem a Olavem Duunem řadí k nejvýznamnějším představitelům norského realismu 1. poloviny 20. století. Falkberget byl úzce spjat s rodným krajem rudných dolů, sám dokonce prošel hornickými profesemi, a proto není divu, že hlavním tématem jeho tvorby se stalo líčení těžkého života dělníků a rolníků horského kraje a rozkladného vlivu nastupující a rozvíjející se průmyslové civilizace. V Evropě jej proslavily především jeho historické romány (některé byly i zdramatizovány), např. šestidílná freska Christianus Sextus, nazvaná podle dolu, v němž se děj, zasazený do 1. poloviny 18. století, odehrává (česky vyšla zkrácená verze pod názvem Rytíři práce) či čtyřsvazkový cyklus s dějem soustředěným kolem hutě a odvíjejícím se koncem 17. století s názvem Nattens brød (Chléb noci, česky první dva svazky - Ann Magrit a Pluh).

Turisté dnes mohou pro návštěvu Rørosu využít dobré autobusové a vlakové spojení pravidelnou leteckou přepravu z Trondheimu a Oslo. Další možností je také cesta autem z Oslo přes Hamar kolem největšího norského jezera Mjøsa a dále hustě zalesněným údolím Østerdalen. Ačkoli je Røros malým městečkem, má jeho zapsání na seznam Unesco rozhodně své opodstatnění a jeho návštěva se určitě vyplatí.

Použitá literatura
G. Stangeland, E. Valebrokk, Norge på sitt beste, 1992
Baedeker - Norwegen, Ostfildern 1995
Slovník severských spisovatelů, Praha 1998
materiály z internetu

 
Ohodnoťte článek "Bergstaden Røros":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Ostatní články v této kapitole: Vila Tugendhat, Světové kulturní dědictví UNESCO
Zobrazit všechny články v této kapitole
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed