I přes rozmanitost hudebních nástrojů, které se dochovaly nebo byly identifikovány na nástěnných malbách či reliéfech, nevíme o staroegyptské hudbě mnoho. Bohužel, Egypťané nedospěli ke znalosti písemného záznamu hudby, a jestli ano, nebyly o tom nalezeny žádné důkazy. Asi již nikdy nepoznáme melodiku jejich skladeb. Znalci se domnívají, že se podobala jak hudbě orientální, tak africké. Mísily se v ní motivy příbuzné dnešní arabské hudbě s prvky černošskými.
)
Ze strunných nástrojů ovládali již od Staré říše (asi 2700-2190 př. Kr.) harfu, jejíž tvar byl téměř totožný se sumerským typem. Vědci se nemohou dohodnout, jestli vznikla na Nilu, nebo mezi Eufratem a Tigridem. Harfa měla jedenáct až třináct strun a pro své velké rozměry musela stát opřená o zem. Na tento nástroj hráli většinou muži, ale ženy - hudebnice nebyly výjimkou. Dokladem toho může být polychromovaný reliéf, představující harfenistku, jež hraje svému muži Mererukovi, který byl majitelem hrobky, v níž se toto dílo ze 6. dynastie Staré říše nalezlo. Od Nové říše (asi 1550-1069 př. Kr.) byl egyptský hudební rejstřík obohacen o melodie tří nových předoasijských forem. Především to byla menší svislá lomená harfa, vyznačující se jednoduchou obsluhou kvůli své lehké váze. Dokazuje to malba z hrobky vezíra Rechmira z 18. dynastie, na níž křehká dívka ovládá právě takovouto harfu při pohřební hostině. Muzeum v Louvru uchovává mezi jinými poklady také jeden exemplář s jedenadvaceti strunami. Další byla elegantní loutna s dlouhým krčkem a oválným tělem, které bylo uzavřeno zčásti kůží a zčásti listem tenkého dřeva, v němž se nalézal otvor pro šíření zvuku. V neposlední řadě šlo o používání lyry ladného tvaru. Malba z Džeserkaesnebova hrobu ukazuje, že měla sedm strun. Tento nástroj býval doménou ženského pohlaví.
)
K nejstarším dechovým nástrojům patřila flétna, zhotovovaná většinou z rákosu, dřeva a později i z kovu. Na reliéfech ze Staré říše bývá znázorněna až jeden metr dlouhá flétna, kterou musel hudebník držet šikmo. Vedle tohoto druhu existovala i forma krátká, držená vodorovně. Podle četných vyobrazení používali flétnu výhradně mužští hudebníci. Za doby Nové říše byly flétny pozvolna vytlačovány jinými dechovými nástroji, ale přesto se dochovaly až do dnešních dnů pod arabskými názvy náj a uffáta. Stejně jako flétnu znali staří Egypťané již od raných dob spirální píšťalu. Její původní využití bylo velice praktické, uplatňovala se při dálkovém dorozumívání, např. během lovu. V současném Egyptě se hraje na klarinet s názvem zummára, jehož první doklady nalézáme v období 4. dynastie. Tento nástroj často doprovázel flétnovou produkci. Pravděpodobně se již od stejného období používala i trubka, i když její první náčrtky pocházejí až z počátků Nové říše. Trubka se stala důležitou součástí armádní výstroje, za válečných tažení sloužila k signalizaci. Z Přední Asie se do Egypta rozšířil dlouhý hoboj, jehož zvuk vznikal v dvojitém náustku vibrací dvou rákosů. V Ptolemaiovském období přibyla Panova píšťala a další nástroje řeckého importu. Řek Ktesilos, jenž pocházel z egyptské Alexandrie, vynalezl ve 3. století před Kristem vodní varhany, vytvořené kombinací Panovy píšťaly s klávesnicí.
K udávání rytmu sloužily nástroje různých druhů a tvarů. Nejprostší byly kamenné či slonovinové klapačky, vyřezané do tvarů obloukovitě zakřivených paží. Často bývaly opatřeny nápisy čistě náboženského rázu. Typický egyptský nástroj představuje řehtačka sistrum, která byla založena na principu volně pohyblivých kovových lístků navlečených na několika vodorovných drátech. Toto chrastítko, sestávající z kruhového kovového či fajánsového rámu, bylo posvátným nástrojem bohyně Hathory. Držadlo většinou zdobila plastická hlava této bohyně krásy, lásky a hudby. V Pozdní době ( asi 664-332 př. Kr.) pronikly do Egypta cimbály, dva vyhloubené disky o průměru asi 15 cm. Jako doplňkové nástroje se používaly zvonky všech velikostí. Nejstarší nástroj opatřený blánou pochází ze Střední říše ( asi 2106-1786 př. Kr.) - v hrobce v Bení Hasanu se nalezl asi jeden metr vysoký buben válcovitého tvaru. Tlouklo se na něj prsty nebo celými dlaněmi, nikdy ne paličkami. Oblíbeny byly i tamburíny, vyráběné z plechu v podobě obdélníka s mírně prohnutými okraji.
)
Samostatná instrumentální hudba ve starém Egyptě zřejmě neexistovala, ale nedá se to dost dobře prokázat. Zpěváci se zpravidla nechávali doprovázet, ve Staré říši to bylo jedním a vzácně i několika nástroji současně. V Nové říši s nimi spolupracoval již větší orchestr, ale také se mohli doprovázet sami. Slavné je znázornění dvou slepých harfeníků v hrobce Ramesse III. Zdá se, že zpívající harfeníci byli oblíbenými muzikanty, protože tyto motivy se opakují i v jiných, hlavně nekrálovských hrobkách. Důležitou součástí hudební produkce byla cheironomie. Tanečník, zpěvák nebo dirigent pěveckého sboru či orchestru řídil a usměrňoval melodii, rytmus a hlasitost podle navyklých posunků a znamení.
Na stěnách hrobek pozorujeme mnoho tanečních výjevů, které doprovázely slavnosti, hostiny, náboženské rituály a pohřební obřady. Tanec byl také součástí každodenní zábavy. Začalli někdo tančit, spontánně se k němu přidávali i ostatní.
Kromě tance širokých vrstev obyvatelstva existoval i tanec náročnější - gymnastický, v němž byly zahrnuty obtížnější, skoro akrobatické prvky, jež vyžadovaly velkou tělesnou zdatnost, pružnost a dlouhodobý trénink. Usuzuje se, že některé z tanečnic mohly být profesionálkami. Známe je z písemných pramenů, kde byly označovány pod jménem chebejet. Šlo především o ženy a dívky z královských harémů.
)
Ke speciálním druhům tanců patřily tance náboženské, pohřební, groteskní, dramatické nebo válečné. Muži i ženy tančili odděleně, přičemž ženy bývaly zobrazovány častěji než muži. Párový tanec, kdy muž objímá ženu, nebyl v Egyptě znám. Pod tímto pojmem se pouze chápal kolový tanec skupiny dívek, držících se za ruce. Na výjevech bývá smazána hranice mezi gymnastickým a akrobatickým výkonem. Mezi tyto namáhavé figury patřil živý kolotoč, přemety, zdvihy a vypnutí do mostu. Nejkrásnějším příkladem posledně jmenovaného je malba elegantní dívky na ostrace, dnes uložené v Egyptském muzeu v Turíně.
V Egyptě se tančilo již od předdynastických dob, dokladem toho jsou hliněné sošky žen s rukama zdviženýma nad hlavou a malby na nádobách s obdobným tématem. Ve Staré říši se rozšířily různé skoky, podupávání a množství sportovních prvků. V Nové říši se předpisy uvolnily, přibylo nových rafinovaných figur, spojených s větší živostí a grácií pohybů. Do popředí zájmu se také dostaly tance okolních národů - Libyjců, Syřanů a černochů. V Pozdní době převládaly tance náboženských obřadů.
Oděv tanečnic tvořila krátká, vpředu otevřená sukénka nebo sukně s třásněmi. Jindy měly na sobě dlouhou splývavou tuniku, zavěšenou na ramenou širšími pásky. Dosahovala téměř až ke kotníkům, ale umožňovala volný pohyb paží. Od Nové říše byly tyto tuniky šité z průsvitné látky. V hrobce Cheruefa z 18. dynastie byl objeven reliéf, znázorňující tančící dívky v krátkých zástěrkách, jež byly drženy úzkými pásky, zkříženými na prsou. V Nové říši s oblibou tančila děvčata i nahá, zdobená řemínkem z korálků či perel kolem boků.
)
Tanečnice měly vlasy spleteny do mohutného copu spadajícího až na záda, kde jej zatěžoval disk nebo koule. Tento účes se poprvé objevil v 5. dynastii. Ve Střední říši nosily krátké nakadeřené paruky a v Nové říši delší vlnité vlásenky. Ty bývaly doplněny čelenkou s květinovými lístky po stranách a vpředu s květem lotosu. Někdy tančily i s vlastními rozpuštěnými kadeřemi. Jejich krásu podtrhovaly náhrdelníky, náramky a od Nové říše masivní kulaté náušnice, z nichž některé byly klipsového typu.
Příležitostí pro tanec a hudbu bylo ve starověkém Egyptě dost a dost. Volné chvíle čekaly Egypťany po západu slunce, kdy se po nilské přírodě rozprostřel příjemný chládek. Po pracovním dnu přicházelo bujaré veselí, které trvalo dlouho do noci. Tento rytmus práce a zábavy přežil na březích Nilu dodnes. Ještě více zábavy si lid užil ve dnech volna nebo svátků, protože každý desátý den se nepracovalo. Egyptský kalendář hýřil nesčetnými svátky a ceremoniemi. Oslavoval se Nový rok, ukončení žní s několika dny volna atd. Nejdůležitější byly svátky na počest bohů nebo svátky vyhlašované panovníkem a vztahující se k jeho majestátu. Důvodem k soukromým oslavám byly rodinné události jako narození, svatba, ale i pohřeb.
Hudba a tanec patřily k viditelným projevům radosti v této úžasné zemi na Nilu.
Použitá literatura)
Vedle šabatu, který patří mezi hlavní židovské svátky, zná židovský kalendář na dvacet jiných svátků a památných dní. Význam a smysl některých z nich se během staletí pozměňoval. Některé svaté dny, jako je na příklad Nový rok, Den smíření či Pesach, však kázal světit už Pentateuch. Tyto svátky nazýváme svátky vysokými a poutními. Jiné svátky vznikaly teprve v průběhu židovských dějin, aby připomněly šťastné i tragické události židovského národa. Takovými svátky jsou na příklad Chanuka, Purim, dny připomínající zničení Chrámu nebo již zcela nedávné události židovských dějin, jako je holocaust či vytvoření Izraele.
Hebrejský rok začíná Deseti dny pokání, z nichž první je svátek Roš ha-šana (Nový rok), který se slaví 1. a 2. tišri. Po tyto dva dny se zvažují všechny činy minulého roku a věřící zpytuje své svědomí. Zároveň se připomíná také uzavření smlouvy s Hospodinem na hoře Sinaj. Přitom se tradičně troubí na šofar, tedy beraní roh. Člověk je v tento den také Hospodinem souzen. Po dnech pokání přichází Jom kipur (Den smíření), den celodenního postu, při kterém je zakázáno pracovat. V tento den, který je považován za jediný den svatější než šabat, se člověk smiřuje se všemi lidmi, aby se tak smířil se samotným Bohem.
)
Poutní svátky bývaly spojeny s poutí do Jeruzaléma a přinášením obětí do Chrámu. Byly spjaty se třemi významnými fázemi zemědělského roku a připomínaly také tři hlavní události exodu. První ze svátků, Pesach, se slavil osm dní v měsíci nisanu. Byl to počátek nového zemědělského roku, ale hlavně připomínal odchod Izraelců z Egypta. V tento svátek nesměli Židé jíst nic kvašeného a vše kvašené muselo být z domu předem odstraněno. Druhým svátkem byl Šavu´ot (Letnice), slavený v měsíci sivanu. Byla to slavnost žní, ale především svátek připomínající darování Tóry. Chag ha-Sukot (svátek stanů), se slavil po osm dní v měsíci tišri. Jelikož to byl konec zemědělského cyklu, děkovalo se za dary přírody a hojnost, která se Židům dostala. Svátek také připomíná čtyřicetileté putování pouští po odchodu z Egypta, kde Izraelité pobývali v přístřešku zvaném suka. Osmý den Sukot splývá se svátkem Simchat Tóra (Radost z Tóry), kdy je završeno celoroční čtení Pentateuchu.
)
Dvěma nejveselejšími židovskými svátky jsou Chanuka (svátek zasvěcení či světel) a Purim. Chanuka je osmidenní svátek měsíce kislev a tevet a připomíná osvobození Jeruzaléma roku 164 př.n.l. Během tohoto svátku se rozsvěcují svíce na zvláštním svícnu - prvního dne jedna a postupně další, až do osmi svící osmého dne. Purim, slavený v měsíci adar, je pak vzpomínkou na záchranu židovské komunity ve starověké Persii. V tento den se kromě pojídání rozmanitých jídel především popíjí víno.
Naopak dny truchlení, to je pět postních dnů, které připomínají tragické události židovských dějin, jako bylo zničení Chrámu (Prvního roku 586 př.n.l., Druhého 70 n.l.) a pád Jeruzaléma. Jedním z těchto půstu je půst 9.avu, Tiša be-av.
Zbývají ještě moderní svátky, zavedené v tomto století. Jom ha-šo´a, připomínající holocaust, se v Izraeli slaví 27. nisanu a v diaspoře 19. dubna na výročí začátku povstání ve varšavském ghettu. Jom ha-zikaron, slavený v měsíci Ijar, je dnem vzpomínek na všechny Izraelce padlé ve válkách. Den poté je další svátek, Jom ha-acma´ut (Den nezávislosti), oslavující vytvoření Izraele. Na konci měsíce Ijar je pak Den Jeruzaléma, který připomíná znovusjednocení města Jeruzaléma pod izraelskou vládou.
)
Nejvýznamnějším židovským svátkem je po Jom kipur šabat. Samotný význam hebrejského slova šabat souvisí se slovem savat, tedy "přestat pracovat" nebo také "odpočívat". V knize Genesis se praví: "Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré stvořitelské dílo." Tak tedy Židé, v souladu s Božím přikázáním, aby byl tento sedmý svatý den svěcen, ustanou na šabat ve své práci a věnují se modlitbám, studiu Tóry, své rodině a svým přátelům. Zachovávání šabatu je také nejvyšší micva, tedy náboženské přikázání.
Oslava začíná v pátek západem slunce a končí v sobotu po východu hvězd. Sobota je v židovském kalendáři posledním dnem týdne, protože Židé v souladu s biblickým příběhem považují neděli za den první, za počátek Stvoření.
Nejpřísnějším zákazem souvisejícím s upuštěním od práce je zákaz zapalování ohně, což pro dnešního ortodoxního Žida znamená, že si nesmí ani zapálit cigaretu, zapnout elektrický spotřebič či jezdit autem. Podle halachy je na šabat zakázáno celkem 39 činností, kdy je kromě běžné, placené práce zakázána jakákoli tvořivá činnost, psaní, šití, hra na hudební nástroj, cestování a pochopitelně vaření a pečení. Jídlo je tedy připravováno dopředu.
&cil=8/images/max85.jpg', '85','530','300'))
Mohlo by se zdát, že je šabat pouze dnem plným zákazů a omezení, ale není to tak. Tento svátek má naopak svou zvláštní atmosféru, kterou jsem sama mohla poznat, když jsem byla pozvána na jeden šábesový večer. Po bohoslužbě ve Staronové synagoze, kterou smějí ženy sledovat pochopitelně pouze z balkónku, se všichni odebrali na šabatovou večeři. Před ní si nejprve každý musel omýt ruce vodou, která se napouštěla do zvláštní nádoby se dvěma uchy - střídavě si tedy člověk umyl levou i pravou ruku.Vedle talíře byla položená chala, což je zvláštní bílé pečivo ve tvaru vánočky. Kousek z ní se ulomil a namočil do soli, prý aby se ani při slavnosti nezapomnělo na útrapy židovských předků. Potom následovala košer večeře (ryba, krocan), při které a po které se živě vyprávělo. Po večeři se zpívaly krásné židovské písně. Celý večer byl pro mě neopakovatelným zážitkem. Jeho atmosféra se však dá jen těžko popsat - rabín žehnající nad svíčkami, zvláštní tón hebrejských modliteb a písní - to vše na vás působí velmi mysticky, tajemně. V té chvíli byste mohli být v patnáctém, stejně jako ve dvacátém století.
Teď se ale podívejme, jak by měla správně vypadat celá šabatová slavnost.
&cil=8/images/max86.jpg', '86','530','369'))
Zvláště zbožní Židé očistí nejprve své tělo a především ducha v rituální lázni, mikvi. Samotný šabat začíná v páteční podvečer zažehnutím dvou šabatových světel, což je čestná povinnost ženy. Nad světly se pronášejí požehnání a motlitby za blaho rodiny. Potom následuje bohoslužba v synagoze, při níž se čtou především žalmy. Jejich součástí je i píseň "Pojď, příteli, nevěstě vstříc", ve které vystupuje společenství Izraele jako ženich a Královna Šabat jako nevěsta. Na závěr bohoslužby se koná obřad kiduš (posvěcení), při kterém kantor žehná nad pohárem vína. Po návratu ze synagogy žehná otec dítěti a znovu posvěcuje víno a také dvě chaly. První sousto se vždy posolí. K slavnostní večeři je zpravidla ryba. Po večeři se zpívají zvláštní písně, zvané zemirot.
Ranní bohoslužba má pak slavnostní ráz a je o něco delší než ve všední den. Vrcholem bohoslužby je čtení sidry, což je část Tóry, která je právě určena k předčítání. Po ranní modlitbě se opět žehná nad vínem. Při druhé šabatové hostině, sobotním obědu, se žehná chléb a zpívají se písně. Třetí šabatovou hostinu, která se však koná v synagoze mezi odpolední a večerní modlitbou, provází navíc ještě kázání.
S východem prvních tří hvězd přichází čas večerní šabatové modlitby a obřad zvaný havdala (oddělení) ukončí šabat. Při havdale se zapálí svíce, která je spletená ze čtyř pramenů vosku a má čtyři knoty. Je to první svíce, která se smí po sobotě zapálit. Poté se pronese krátká modlitba nad pohárem vína a žehná se nad vonným kořením, které má svou vůní člověka utěšit nad ztrátou šabatové duše. Třetí požehnání se pronáší nad plamenem svíce. S pohárem vína a hořící svící poděkuje muž Hospodinovi za oddělení světla od tmy a všedních dnů od dne svátečního. Zbytkem vína potom zhasí svíci a oslava šabatu končí.
Vyprávěním o židovských svátcích bych ukončila celé své vyprávění o židovských tradicích a zvycích.
Použitá literatura
|
|
