)
Prostějov se vždy řadil mezi města s bohatou kulturní tradicí. Tradiční oblastí místní kultury bylo ochotnické divadlo, které se na přelomu 19. a 20. století prezentovalo stovkami představení, hraných více jak dvaceti divadelními soubory a spolky. Často se ovšem stávalo, že v neděli hrálo současně sedm scén, což se pochopitelně projevilo na počtu diváků. Existoval též Spolek divadelních ochotníků, jenž si kladl vyšší cíle. Hojné byly v Prostějově návštěvy kočovných divadel a tento obraz ještě doplňují zájezdy scén brněnských. V Prostějově však chyběla vhodná budova pro divadlo, tudíž se hrálo ve skromných podmínkách jako např. v Kurzově salóně, v tzv. sále valchy a v prostorách místních hostinců.
)
Na lepší časy se začalo blýskat v roce 1892, kdy české měšťanstvo vyhrálo volby, a Prostějov se stal největším městem na Moravě s českou samosprávou. Nyní se stala otázka vybudování divadla veřejnou záležitostí. Problémem však byly peníze. Nešlo požádat zastupitelstvo, jelikož to mělo mnoho jiných výdajů. Ke změně došlo až po úmrtí starosty Karla Vojáčka, který na stavbu odkázal 20 000 zlatých, a tak snaha o vybudování divadla začala nabývat konkrétnější podoby. Na konci roku 1904 navázalo město kontakty s architektem Janem Kotěrou a ten začal vypracovávat první návrhy. 11. února 1905 bylo založeno Družstvo městského spolkového a divadelního domu, jehož úkolem bylo připravit vše nezbytné pro stavbu společenského střediska.
)
V březnu roku 1905 zemřela Karla Vojáčková, která věnovala na stavbu divadla dalších 130 000 zlatých, a stavbě nyní nebránilo už téměř nic. Proto také v témže měsíci poslal Kotěra první plány. Ty ovšem plně nevyhovovaly, a tak konečné plány zaslal po několika změnách družstvu až 2. 12. 1905, 12. prosince byly odsouhlaseny a 15. prosince vydal obecní výbor povolení ke stavbě.
24. května 1906, při příležitosti oslav 60. narozenin Svatopluka Čecha, byl položen základní kámen. Byla to mohutná oslava a zároveň jistý druh národní manifestace. Pozváni byli i zástupci spolku Máj a dva z nich - Jaroslav Vrchlický a Adolf Heyduk - pronesli společně s předsedou družstva Františkem Kovaříkem, starostou města dr. Josefem Horákem a Václavem Štechem slavnostní projevy.
)
Stavba začala téměř okamžitě; byla zadaná přednostně prostějovským firmám a jejím řízením byl pověřen O. Pokorný. Slavnostní otevření proběhlo ve dvou fázích, 9. 11. 1907 byly zpřístupněny dříve dokončené spolkové prostory a 1. 12. 1907 divadelní část. Podívat se přijely takové osobnosti jako Jaroslav Vrchlický, Adolf Heyduk, Jakub Arbes, bratři Mrštíkové, Dušan Jurkovič a mnoho dalších. Při otevření vystoupil ženský pěvecký sbor Vlastimila a mužský soubor Orlice, ochotnické sdružení Tyl, část Spolku divadelních ochotníků sehrála komedii K životu právě od Jaroslava Vrchlického. Vystoupil v ní i známý herec Karel Želenský. Otevření přihlíželi také redaktoři mnoha novin, jejichž nadšené reportáže přilákaly do Prostějova mnoho příznivců umění.
Stavba samotná se nezachovala v takové podobě, v jaké ji vytvořil Kotěra, kvůli necitlivým zásahům, které navrhl Emil Tranquillini v letech 1942-1944. V 50. a 60. letech sice byly snahy uvést stavbu do původní podoby, ale dodnes se to zcela nepodařilo.
Pro Národní dům, jak se začala záhy označovat spolková i divadelní část, byl vybrán prostor na místě dětského hřiště na konci Smetanových sadů. Na stavbě a pozdější výzdobě se podílelo mnoho významných osobností českého secesního umění.
)
Samotný architekt Jan Kotěra se narodil 18. 12. 1871 v Brně. Nejprve vystudoval plzeňskou Vyšší průmyslovou školu, poté čtyři roky pracoval na stavbách a teprve pak si troufl na vídeňskou Akademii. Studoval u profesora Otty Wagnera, teoretika a představitele středoevropské secesní architektury. Po ukončení studií se stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, později na Akademii výtvarných umění. Jeho prvním dílem v secesním slohu byl Peterkův dům na Václavském náměstí v Praze (1900) a dále pavilon Spolku výtvarných umění Mánes v Kinského sadech v Praze a konečně Národní dům v Prostějově. Z jeho pozdějších staveb bych uvedl jen vilu v Hradešínské ulici na pražských Vinohradech (1909) a Městské muzeum v Hradci Králové (1913). Zemřel 17.4.1923 v Praze.
)
U Národního domu Kotěra počítal s ornamentální výzdobou v jím vybraných partiích a objekt rozčlenil na tři zvnějšku snadno rozeznatelné části: restauraci, spolkový dům a divadelní budovu. Výzdoba interiérů byla a zčásti ještě je slohově čistá, secesní, nápaditá, řízena Kotěrovým dokonalým vkusem. Bylo zde užito mnoha ušlechtilých materiálů - mramoru, bronzu, mosazi, štuku, zlacení, skla, barevných vitráží, dřeva a textilií. Použité motivy jednoznačně vycházejí ze secesního přírodního vzorníku a z hanáckého lidového umění, ale jsou posunuty kousek dál, jsou zjednodušeny do geometrické formy. Celková atmosféra interiérů je ryze secesní a vytváří dojem snové intimní nálady. Výrazným prvkem interiéru Národního domu v divadelním sále byly bronzové osvětlovací kandelábry na balkóně, které se do divadla po téměř šedesátileté přestávce vrátily v roce 2002. Byly vyrobeny Františkem Anýžem v dílnách prostějovské Vulkanie. Návrhy na ně, stejně jako na nábytek, dřevěné obložení, textilie, vitráže a štuky si kreslil Kotěra sám.
Z malířů zde působil František Kysela a Jan Preisler. František Kysela zpracoval kartóny pro výzdobu proscéniových lóží a návrhy na barevná sgrafita na budově. Jan Preisler namaloval pro foyer divadla dvě skvělá plátna. Jedno se nazývá Pokušení a dominuje mu chlapec, druhému s názvem Sen dívky vévodí žena. Po četném stěhování zakotvily v Muzeu Prostějovska. Snad se někdy vrátí do divadla.
)
Sochařskou výzdobu obstaral Stanislav Sucharda a jeho dva žáci - Karel Petr a Bohumil Kafka. Suchardovy pylony s plastikami Hanáka a Hanačky jsou součástí vstupního baldachýnu divadla. Na rohu divadla vytvořil Sucharda ojedinělé keramické dílo - kašnu s monumentální figurou ženy pohlížející ke slunci, prameny jejích vlasů mají představovat vlnění proudící vody. Sochař Karel Petr vytvořil reliéf s názvem Tři grácie.
Jako projev úcty a díků mecenášům Vojáčkovým zhotovil sochař Bohumil Kafka pískovcový prstenec - jejich pomník. Ten má dnes čestné místo před hlavním vchodem do divadla a spolu s nově upraveným parčíkem dotváří prostor před divadlem, Vojáčkovo náměstí. Myslím si, že všechny pocty manželům Vojáčkovým jsou plně oprávněné, protože díky nim vznikla jedna z nejvýznamnějších secesních památek u nás, která podle mého názoru obstojí i v zahraničním srovnání. Dodnes, třebaže téměř sto let po dokončení, vzbuzuje obdiv a doufám, že díky postupným opravám se někdy opravdu vrátí do své původní kotěrovské podoby.
Použitá literatura)
Runy byly původně používány jako světské písmo a magická symbolika v jednom; jsou to historické a archeologické artefakty, nacházené od druhého století před Kristem až po současnost na rozsáhlém území od Islandu po Rumunsko. Runami tedy rozumíme nejstarší písemný systém germánských kmenů. V současnosti existuje asi 5 000 známých runových památek. Jedná se o zbraně, mince, ozdoby, amulety, talismany, kameny a pomníky.
Během posledních 150 let bylo vytvořeno několik hypotéz o původu run. Jedna z teorií je odvozovala od řecké kurzívy, která se tehdy šířila severním směrem. Jiná teorie, která se opírala o latinskou abecedu, argumentovala tvarovými podobnostmi některých písmen. Runy mají i řadu podobností se symboly zvanými hällristningar, prehistorickými kultovními symboly nacházenými na severu Evropy často v podobě maleb na kamenech.
)
Severská mytologie přisuzuje runám božský původ. Vypráví se, že se Ódin (přední severský bůh) pověsil na světový strom Yggdrasil, aby získal vyšší vědění. Visel tam devět dní a devět nocí, proklán oštěpem, obětován sám sobě, a v tomto transu, přesahujícím smrt, nalezl runy.
Nejčastěji citovaný názor odvozuje původ run z abecedy severoetruských národů. Opírá se o určité archeologické podklady, například nápis na Něgošově helmě. Zmíněný nápis je psán severoetruským písmem, slova (čtená zprava doleva) tvoří germánský nápis, překládaný jako dar Harigasta Teivovi. V letech asi 200-800 po Kristu byly runy poměrně dost rozšířené po celém germánsky mluvícím území. Ovšem do roku 400 po Kristu se objevovaly výhradně v severských zemích, takže je velmi pravděpodobné, že vznikly právě zde.
)
Na konci 11. století začaly runovému písmu konkurovat latinské litery. Runy se však s touto konkurenci vypořádaly, neboť jim lidé při psaní v domácím jazyce nadále dávali přednost. Naopak pro církevní potřeby byla výhradně používána latinka. (Ačkoliv latinské modlitby se psaly i runami.) Tyto grafické soustavy se zapisovaly různými nástroji na různý materiál. Runy se vyřezávaly ostrými předměty do upravených dřívek, takzvaných runových válečků, zatímco latinka se psala perem a inkoustem na ušlechtilý pergamen z opracované zvířecí kůže. Latinka se na severu stala oficiálním písmem již ve 13. století, ale sedláci, řemeslníci a obchodníci i nadále používali runy pro vzájemnou komunikaci nebo pro označování zboží. V 16. století, kdy runy začali studovat první badatelé, se tyto znaky stále ještě ryly na náhrobky a také se uplatňovaly v denících jako tajné písmo.
)
Když se nacisté ve třicátých letech 20. století dostali k moci, převzali několik run do své symboliky. Nejznámější byl Himmlerův znak SS, který tvořily dvě runy z pozdního praseverského období. Nacisté používali prastaré symboly jako poznávací a identifikační znamení, z nichž nejproslulejší je hákový kříž. Nacistická svastika je ale šikmá, čímž se liší od většiny původních a historických hákových křížů. Nakonec se německá runologie téměř celá zaměřila na používání run při slavnostech, a následně byly runy roku 1942 v Německu přijaty jako oficiální slavnostní symboly. K takovému upotřebení runových znaků inspirovaly nacisty německé a rakouské spolky runové magie vycházející z učení rakouského mystika Guida von Lista (1848-1919). Ve své runové abecedě o 18 znacích smíchal von List praseverské runy s runami vikinské epochy a přidal i několik vlastních, čímž vznikl zcela smyšlený futhark (viz dále).
)
Význam slova "runa" bývá interpretován různě. Ve staré angličtině a příbuzných jazycích znamenalo toto slovo záhadu nebo tajemství; stará norština zná takřka shodný výraz runar, což znamená magický znak. Runy mohou být také spojeny s lidovým výrazem pro strom jeřáb obecný. Slovo "runa" znamenalo nejen tajemství, ale i třeba znalost, zručnost, magický znak, kouzlo i hádanku.
)
Kromě toho víme, že již lidé používající runy ke komunikaci vlastní slovo "runa" znali. Našlo se i několik starověkých nápisů, potvrzujících toto tvrzení:
Runové abecedy jsou známy jako futharky nebo futhorky. Tyto abecedy jsou vytvořeny, podobně jako u ostatních abeced (např. latinské ABCD; řecká alfabeta atd.), z několika prvních písmen. Runová abeceda je tedy nazvána podle zvukových podob prvních písmen F - U - Th - A - R - K, v pozdějších podobách jako F - U - Th - O - R - K. Původní abeceda prošla v průběhu staletí nejrůznějšími změnami, proto lze rozeznat celkem tři různé varianty runové abecedy.
)
Původní, nejstarší podoba se nazývá germánský futhark prostý, skládá se z 24 symbolů, z nichž každý má svůj slovní název a hláskový ekvivalent. Germánský futhark prostý se přestal používat kolem roku 800, dříve než byly informace o něm sepsány latinskou abecedou. Přibližně v téže době se zároveň v anglosaské Anglii a vikinské Skandinávii začaly objevovat další dvě varianty. Anglosaský futhork zvýšil počet písmen nejprve na 28, později až na 33. Naopak vikinský futhork snížil počet písmen na 16 symbolů.
Každá ze tří hlavních runových abeced se dále dělila na tři skupiny písmen, zvané aettir (výraz odvozen ze staroislandského slova aett, který má celou řadu významů, např. pohlaví, rod, rodina a osmička). Germánský futhark prostý se dále dělil na tři skupiny po osmi znacích, šestnáct znaků vikinské abecedy se dělilo na skupiny o šesti, pěti a pěti znacích.
)
Jelikož hlavním a kouzelným číslem runové magie je osmička, musel každý znalec run zvládnout i osm technických dovedností. První tři dovednosti, tesání, malování a čtení, musel zvládnout každý prostý tvůrce. Tesání pro magické účely vyžadovalo velikou koncentraci na osoby, které byly v nápisu jmenovány, což mělo uvolnit jejich síly. Současné recitování run mělo zvyšovat šanci na úspěch. Čtení zahrnovalo nejen znalost písma, ale i s nimi korespondující analogii, aby vše, co bylo vytesáno, bylo vytesáno správně. Malování souviselo s materiálem a účelem nápisu. Např. runové šperky mají často znaky zdobené černým emailem; stojící kameny byly malovány, aby se nápis zvýraznil. Pro magické účely se pravděpodobně pracovalo s krví, jelikož se věřilo, že krev spojuje objekt s jeho tvůrcem, a tím umocňuje jeho konání a přání. Ověření se týkalo vytesaných run i autorova nápisu. Každý nápis, jakmile byl vytesán, musel být ověřen, než získal pro autora skutečnou hodnotu. Další dovedností bylo tázání. Otázka měla magickou souvislost, vztaženou k četbě. Bylo třeba si uvědomit všechny souvislosti a významy, stejně jako magii čísel uvedených v nápisech. Za pomoci další z dovedností, obětování, došlo k posvěcení použitých symbolů. Odeslání bylo příkazem k aktivaci dokončeného kouzla, naopak poslední dovedností, zničením, mohlo dojít ke zrušení kouzla.
)
Své uplatnění našly runy nejen jako psací znaky, ale též jako mocné symboly v magických formulích, tedy zaříkávadlech. V severské středověké literatuře nalezneme mnoho příkladů, kde se runy uvádějí do souvislosti s okultismem. Nejznámější ukázka pochází z Eddy, kde v písni Výroky Vysokého Ódin vypočítává, kolik ovládá runových zaříkávadel. Z toho důvodu býval na středověkém severu čaroděj či kouzelník, nazýván také runový muž, a runový rým někdy znamenal i kouzelnou formuli.
Interpretace některých runových znaků:
Fehu
Dobytek / Fehu se vyslovuje jako české F
Název se překládá jako dobytek, vitální prvek v životě zemědělského společenství a ekonomické měřítko pro lidi zpočátku neseznámené s užitím peněz. Dobytek je majetek získaný bojem či prací, runa tedy značí i materiální zisk. Fehu bývá spojováno hlavně s Freyou.
Uruz
Pratur / Uruz se vyslovuje jako české U
Runa se jmenuje po praturovi, velkém divokém a těžko zkrotitelném turu, který obýval většinu střední a severní Evropy a byl v historické době vyhuben. Caesar jej popisuje v Zápiscích o válce Galské jako zvíře o málo menší než slon, s postavou a barvou býka. Pratuři byli neobyčejně silná, rychlá a bojovná zvířata. Nejsnadnějším způsobem lovu byly padací pasti, trofejí pro statečného a vynalézavého lovce byl pár masivních rohů. Ty, zdobené stříbrem nebo zlatem, byly používány jako poháry pro slavnostní hostiny.Pratur byl symbolickým zvířetem Thórovým, souvislost mezi nimi upevňuje jejich fyzická síla. Jiným významem runy mohl být "úspěch", ulovení pratura jistě znamenalo obdiv germánské kmenové společnosti, bylo skvělou zkouškou síly, inteligence a vytrvalosti.
Thurisaz
Trn / Thurisaz se vyslovuje podobně jako Th v angličtině
Význam není zcela jasný, obecně jde ale o nepřízeň přírody. Obr, troll a démon mohou být vhodnými interpretacemi, nelze ignorovat ani "trn". Jde o trolí runu, jak o ní říká norská báseň Skírnismál. V sekvenci tří znaků za sebou dokáže změnit význam následujícího textu. Dovede vyvolat démony z podsvětí. Thurisaz je mocným nástrojem při změnách tvarů, přisuzuje se lidožravým obrům a trollům. Nepříjemnosti s nimi spojené dokumentuje glosa z norské runové poezie: "Neštěstí potěší jen málo mužů".
Anzus
Bůh / Ansuz vyslovujeme jako A
Ansuz vyjadřuje boha jako takového, nejčastěji některého z Ásů, bývá spojována s jejich vůdcem Ódinem. V pozdějších dobách pokládali Ódina za boha větru a za vůdce Divé smečky zatracených a prokletých duší, s níž za bouří uhání povětřím. Ódinovou svátostí byli oběšenci, což souviselo s jeho osobní obětí na stromě Yggdrasil, oběšením se Ódinovi i obětovalo. Ansuz je oslavována jako zdroj požehnání, přepychu a moudrosti.
Raido
Cesta, kolo / Raido se vyslovuje přesně jako české R
Runa má řadu významů, například cestu, dobytčí potah, jízdu na koni, dlouhou cestu koňmo či se zápřahem. Runa byla pravděpodobně cestovním kouzlem chránícím živé i mrtvé. Přisuzuje se často Thórovi. Ve staré norštině znamená slovo reid buď vůz na kolech, nebo hrom. Hromy způsoboval Thórův kočár, tažený po obloze dvěma kozly.
Kaunaz
Pochodeň / Runa se vyslovuje jako české K
Ani pro tuto runu neznáme jednoznačnou a nespornou interpretaci. Významy zahrnují pochodeň, světlo, var, bolák a vřed. Runa symbolizuje bolesti a nemoci, stejně jako bledou zář pochodní. Možná spojitost se svatým člunem bohyně Nerthus.
|
|
