Čelem vzad - všechna čísla - Klára Jalůvková

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Nalezené články: Odívání starověkého Řecka, Česká lázeňská města v 19. století
Návštěvnost článků


Odívání starověkého Řecka


Poslat článek e-mailemČlánek vyšel v čísle: 10 (březen 2002)

Název kapitoly: Život ve staletích
 
Ohodnoťte článek "Odívání starověkého Řecka":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Hermés (s malým Dionýsem) má krátký chitón a chlamys, na nohou endormis. Žena za ním peplos a plášť, vlasy převázané stužkouVeškeré oblečení v Řecku bylo tvořeno jen různě velkými pravoúhlými kusy látky, jednoduše sešívanými nebo zcela beze švů. Tři základní druhy, chitón, peplos a plášť, byla lněná, vlněná a od helénistické doby i bavlněná či hedvábná roucha. V následujícím textu se dozvíte, v čem spočívala jejich variabilita. Kalhoty se v Řecku nenosily - byly považovány za oděv barbarů. Výjimku tvořili jen herci, ti je oblékali při některých divadelních představeních. Až do Periklovy doby se tkaniny i oděvy zhotovovaly doma. Běžně se touto činností zabývaly i vznešené ženy a bohyně. Později začaly vznikat specializované dílny. Mnohá místa proslula výrobou drahých, kvalitních tkanin či oděvů, např. Patras nebo Korint.

Univerzálním oděvem pro muže a ženy se stal již v homérské době chitón. Skládal se ze dvou stejně velkých pravoúhlých kusů látky, jež se spojovaly jehlicemi nebo sponami na ramenou, pažích a bocích, popřípadě se po stranách sešívaly, nesešité zůstávaly jen otvory pro hlavu a ruce. Šíře látky, potřebné na chitón, se pohybovala kolem čtyř metrů. V pase se obvykle chitón převazoval jedním nebo více pásky. Nosil se na doma, na spaní, při práci, v boji, na veřejnosti i na slavnostech. Podle funkce, pohlaví či movitosti majitele se lišil použitým materiálem, velikostí, tj. bohatostí nařasení, délkou, barvou, zdobením a samozřejmě nákladností. Používaly se jemně i hrubě tkané látky, slabé i silné, jednobarevné i vzorované, vyšívané i s třásněmi. Bohatým řasení vznikaly různé záhyby (např. u krku), větším podkasáním v pase vznikla objemná kapsa, používaná též jako jakási taška, dvojitým podkasáním vznikl další záhyb. U Řeků se setkáváme i s oblečením, které má rukávy, oděvy bez nich byly však běžnější. U ženských chitónů se využilo šíře látky přepadající přes paže. Ta se na vnější straně sepnula knoflíčky či spínátky. Mužský chitón byl příliš úzký, a proto musel mít rukávy všívané. U něžného pohlaví nosily všívané rukávy pouze otrokyně a barbarské ženy (Amazonky).

Na ženské chitóny se používaly jemné často až průsvitné tkaniny. U zámožnějších vrstev velmi bohatě řasené (např. nachové barvy). Tyto látky se stejně jako u peplů z podobných tkanin ručně plisovaly a drapovaly, aby záhyby zůstaly dlouho hluboké a hezky pravidelné. I když se v mnoha dílech soudobého písemnictví setkáváme s ženami svádějícími muže v takovýchto transparentních chitónech, počestná žena nosila tento oděv - třeba ve zkrácené délce - jen v soukromí. Do ulic směla vycházet s peplem či pláštěm oblečeným přes chitón. Pouze hétery se odvážily vyjít na veřejnost jen v samotném chitónu.

Žena má bohatě řasený, dlouhý a plisovaný peplos iónského typu, muž řasený plášťMužský chitón byl o poznání užší, méně zdobený a z neprůsvitných materiálů. Jeho délka se měnila v závislosti na módě, především se však lišila z praktických a finančních důvodů u různých skupin obyvatelstva. Dlouhý chitón se hodil pro slavnostní příležitosti. Jinak ho nosili hlavně kněží a bývali v něm zobrazováni bozi. Vojáci, sportovci, venkované i otroci dávali přednost kratšímu provedení. Nejobvyklejší byla délka ke kolenům.

Nejjednodušším typem chitónu byla úzká, pouze na jednom rameni sepnutá exomis, která díky svým vlastnostem nepřekážela při práci a pohybu. Proto byla velmi oblíbena ve vojenské Spartě a u manuálně pracujícího lidu. Existovaly i místní varianty chitónu. Postupem času se stal pro každé místo či město charakteristický určitý druh (např. iónský chitón, tzv. milétské roucho - dlouhý, prodloužený do vlečky). Povídání o chitónu zakončíme výstižným citátem od Menandra: "Jak člověk žije poznáš podle chitónu."

Za ryze ženský řecký oděv pokládáme peplos. Zhotovoval se z jednoho nebo dvou pravoúhlých kusů látky a podobně jako chitón se spínal na bocích a ramenou, nebo se po stranách sešíval. Poté se jednou, dvakrát či dokonce třikrát spínal na vrchu. Od chitónu se zásadně lišil pouze tím, že se v horní části překládal na hrudi i zádech. Přeložení mohlo být kratší, delší, volně visící i převázané. Pravidelnosti záhybů se někdy dosahovalo zatížením okrajů přeložení malými olověnými nebo terakotovými závažími. Rozměry látky se určovaly podle výšky postavy s přidáním na přeložení, obvyklé byly cca 2 x 3 metry. Rukávy, stejně jako u chitónu, se vytvářely využitím šíře látky. Nejčastěji se na peplos používala silná vlněná látka, jež vytvářela hluboké záhyby. Urozené ženy však dávaly přednost jemnějším tkaninám, např. jemnému lněnému řízu, doplněnému zlatým pásečkem na bocích.

Stejně jako chitón má i peplos mnoho variant. Fainomeridés nosily spartské dívky - byl velmi krátký, neřasený, nepřepásaný, spojený na jednom rameni a ukazující kyčle, což je i překladem jeho názvu. Oděv z jemných plisovaných tkanin se nazýval stolides. V každém období řeckých dějin byly oblíbené jiné varianty peplu: od úzkého neřaseného s krátkým přeložením a přepásáním v pase, přes bohatě řasený nepřepásaný na bocích otevřený až po peplos s hlubokým přeložením pod pás a stužkami zkříženými přes prsa.

Dlohý plisovaný peplos, asymetricky kladený himation a kožešinaTřetím základním prvkem řeckého odívání byl plášť. Nosili ho ženy i muži. Tvořil ho jenom jeden pravoúhlý kus látky, jehož proměnlivost spočívala ve způsobu naaranžování na tělo, kvalitě a síle materiálu a rozměrech dané látky. I u plášťů nalézáme širokou škálu barev, vzorů a materiálů.Tuhé, těžké, purpurové, jemné plátěné, z kozí srsti i ovčí vlny. Pláště se nesešívaly, pouze se spojovaly sponou. Velikost látky se pohybovala od úzkých šál až po rozměrné plachty. Ti, co si již nemohli dovolit další kus oděvu, nosili plášť místo přes chitón rovnou na holé tělo, jiní takto dávali najevo svou skromnost. Pláště byly zapotřebí zejména v zimních měsících, také byly ovšem známkou váženosti a důstojnosti.

Nejběžnějším, ale také nejoblíbenějším byl himation, který nosívaly obě pohlaví. Jeho velikost 2 x 3 metry umožňovala bohaté nařasení a dokonalé zahalení. Obzvláště ženy se do něj schovávaly skoro celé. Zakrývaly si ruce a z cípu pláště si vytvářely kapuci. Muži i ženy kladli himation na tělo podle určitých pravidel, napříč kolem těla do podpaždí na straně jedné a přes rameno na straně druhé. Plášť podobný himationu, ale určený vyšší společnosti, byl fáros - jemný plátěný, stříbřitě bílý. Dalším poměrně hojně užívaným provedením pláště, zvláště pak v předklasickém období byla chlaina, jejíž délka sahala přibližně ke kolenům. Spínala se na jednom rameni na okrajích látky sponou a byla oblíbená zejména u jezdců, vojáků a lovců. Speciálním druhem chlainy byl chlamys, který se oproti ní nespojoval na okrajích látky, nýbrž na jejím středu. Zaoblené rohy, u tohoto pláštíku, zavedl jako novou módu Alexandr Makedonský. Ženské pláště, jako např. eukyklon nebo chlanis, se kladly po délce, přehazovaly se přes ramena nebo ruce, podobně jako šála.

Muž má na zádech zavěšený thessálský klobouk, plášť s pestrými lemyPokud bychom chtěli v souvislosti s řeckým odíváním hovořit o něčem, jako je spodní prádlo, tak to nebude o ničem jiném než jen o stužkách, páscích či štolách ovíjejících se kolem těla. Jimi bylo možno postavu alespoň trochu modelovat. Například na zploštění břicha používali ženy i muži stužku zvanou zóné. Jediným výhradně mužským prádlem byla diazóma, něco jako dnešní suspenzor. Ženský strifion, pružný pás látky nebo kůže, omotaný pod prsy, můžeme považovat za předchůdce dnešní podprsenky. Aby se prsa při chůzi nehýbala, omotávaly si ženy přes ně ještě stužky, desmata.

I když Řekové doma a zřídka i na ulici chodili bosí, měla obuv v řecké módě své místo. Spolu s jinými doplňky dotvářela celkový dojem z oblečení. Boty se vyráběly z kůže. Chudí si je zhotovovali doma sami a bohatí si je kupovali ve specializovaných dílnách. Kůže se barvila červeně, žlutě, černě a zdobila se ornamenty, kovovými a koženými ozdobami. Mužské a ženské se od sebe lišily, jako u předchozího oblečení, jemností materiálu a mírou ozdobnosti. Nejčastěji Řekové obouvali různé sandály, neboť v Řecku je subtropické podnebí. Řemínky se upevňovaly k podrážce mezi palec a ukazováček, nebo se splétaly do hustých sítí sahajících do různých výšek. Kotník a patu někdy zpevňovaly širší pruhy kůže. Různě vysoké byly i boty plné, ty mohly mít volnou nebo prodlouženou špičku. Na zimu se boty vykládaly plstí nebo kožešinou. Nejen v chladnějších dnech nosili hlavně vojáci a lovci vysoké uzavřené boty endormis, se šněrováním vepředu nebo jednoduchým převázáním nahoře u lýtka. Boty s vysokými podrážkami - kothurny - nosili hétery a divadelníci. Botám se dávaly názvy podle místa výroby (rodiakai - Rhodos), či jména toho, kdo zavedl jejich módu (alkibiady - Alkibiadés).

Ještě v rychlosti zmíníme další doplněk, a to pokrývky hlavy. Ženy klobouky příliš nenosily, hlavu zakrývaly již zmíněným cípem od pláště nebo si kryly obličej rouškou (krédemnon). Hlavu většinou zdobily zaplétáním stužek do vlasů nebo čelenkami často kónického zvýšeného tvaru. Zřídka nosily klobouk na temeni protažený do špičky či thessálský klobouk. Muži nosili thessálský klobouk jen účelově, jako ochranu před vlivem počasí. Byl kožený nebo slaměný, se širokým okrajem a páskou, kterou se uvazoval pod bradou. Nejprostší čapka pílos se vyráběla z různých materiálů a měla široké uplatnění v nejširších vrstvách.

A jak to starověkým Řekům slušelo? Jestli chcete, můžete to vyzkoušet sami. Budete potřebovat jen obyčejné prostěradlo a pár spínacích špendlíků, pokud jste četli pozorně, uvidíte, že výroba řeckého oděvu pro vás nebude nic těžkého.

Použitá literatura
L. Kybalová, Dějiny odívání - Starověk, Praha 1998
J. Bouzek , I. Ondřejová, Periklovo Řecko, Praha 1989
Slovník antické kultury, Praha 1974

 
Ohodnoťte článek "Odívání starověkého Řecka":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Ostatní články: Odívání starověkého Řecka


Česká lázeňská města v 19. století


Poslat článek e-mailem
Článek vyšel v čísle: 11 (březen 2003)


Název kapitoly: Život ve staletích
 
Ohodnoťte článek "Česká lázeňská města v 19. století":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Františkovy Lázně – Luisin pramen (30. léta 19. stol.)Většina lázeňských měst má - nejen v naší republice - specifickou podobu, která jim byla vtisknuta právě v 19. století. Na konci 18. a během 19. století u nás byla založena řada lázeňských měst a mnohá již existující lázeňská města se v 19. stol. rozsáhle rozšiřovala a rekonstruovala. Epocha velkorysého budování lázní pak vrcholila na přelomu 19. a 20. století. Proč tomu tak bylo? Kdo lázně vlastnil? Jaká byla podoba, návštěvnost a hosté tehdejších lázní? Tyto a ještě další otázky, týkající se lázeňských měst v době jejich rozkvětu, tedy v 19. století, se pokusím stručně, pokud možno však výstižně zodpovědět v následujícím textu.

Tradice našeho lázeňství sice není tak stará jako ve středomořské antické oblasti a v jižní Evropě, avšak naše lázeňství nabylo proslulosti a získalo zasloužené uznání po celé Evropě. Též v dějinách balneologie (tj. vědy zabývající se lázeňstvím) a v oborech lékařství s ní spojenými dosáhli naši vědci značných úspěchů. Zejména západočeské lázně se staly vyhledávaným léčebným a rekreačním místem pro širokou škálu hostů z celé Evropy. Tohoto postavení dosáhly naše lázně právě především v 19. století.

Vzrůst zájmu o lázeňství v 19. století byl zapříčiněn mnoha faktory. Z hlediska vědy tomu napomohl zejména rozvoj lékařství, balneologie a spřízněných věd, např. hydroterapie nebo analýzy minerálních vod. V Praze se brzy staly balneologie (J. Löschner, 1841) a vodoléčba (J. Špott a A. Šlechta, 1849) obory přednášenými na univerzitě.

Lázně Jeseník – nynější Priessnitzovo sanatoriumZmíněná vodoléčba se stala doménou slezského rodáka, jenž v roce 1829 založil v Gräfenburgu (dnes Lázně Jeseník) první vodoléčebný ústav, kam vedle pacientů přijížděli i lékaři, učící se jeho metodám. Tímto věhlasným mužem byl Vincenc Priessnitz (1799 - 1852), jehož proslulé studené zábaly udržované do zápařky a vyvolávající intenzivní pocení jsou hojně používány dodnes. Další jeho praktiky, jako např. sprchování pod silným proudem studené vody či koupele ve studené vodě venku, za každého počasí, byly sice poměrně drsné, navíc se ani on sám nechoval k hostům (i těm nejvýznamnějším, vzpomeňme např. N. V. Gogola) příliš mile a jeho lázně neposkytovaly vlastně žádný komfort, přesto však nezájmem lidí i z vyšších společenských vrstev rozhodně netrpěl. Navíc se podle Priessnitzova vzoru se začaly zakládat podobné ústavy po celém světě.

Dalším faktorem, působícím na rozvoj lázní, byl nástup romantismu, historismu a rovněž vliv sekularizačních trendů osvícenství. Hledání ztraceného ráje a štěstí často směřovalo k víře nalezení těchto ideálů ve zdraví. Historismus a romantismus se projevil zejména v architektuře, např. snahou o stavbu "ideálního města".

Karlovarská lázeňská pohlednice: Karel IV. objevuje horké pramenyLázně měly být nově vytvořeným prostředím připomínajícím idealizovanou minulost, určeným pro bujarý společenský život a všestrannou regeneraci těla i duše. V lázních se mimo léčení a odpočívání uzavíraly obchody, domlouvaly sňatky a navazovaly společenské kontakty, pořádaly se různé kongresy, lékařské sjezdy, plesy, hudební a divadelní představení. Velké lázně byly označovány "evropskými salóny velkého světa", kde vládly složité společenské vztahy. U nás mezi takové lázně patřily např. Teplice, Mariánské Lázně nebo Karlovy Vary. Malé lázně však zaručovaly soukromí a do jisté míry i lepší, individuálnější péči. Většina lidí však dávala přednost pobytu ve "velkolázních" a na výhody malých útulných lázní nebrala příliš ohled. K atmosféře lázeňského města neodmyslitelně patří i hudba. Již před staletími bylo zvykem při koupání v lázních poslouchat hudbu. Ve 20. a 30. letech 19. stol. si lázně začaly orchestry a kapely, které měly hrát nejen na kolonádách, dlouhodobě najímat. Posléze se platila i hudební taxa. Krátkodobě hostila lázeňská města známé dirigenty, pěvce i virtuózy a další významné hudební osobnosti. Známý byl např. karlovarský orchestr vedený Josefem Labinským.

Z dlouhodobého hlediska se návštěvnost lázní v průběhu 19. stol. zvyšovala a svého vrcholu dosáhla před vypuknutím I. světové války. Tento plynulý nárůst návštěvnosti zapříčinily hlavně zlepšení komunikace a rozvoj železnice. Jinak se množství hostů přirozeně pohybovalo v závislosti na hospodářské prosperitě, stabilitě poměrů a pochopitelně v souvislosti s tím, zda je právě "mírové" či "válečné" období. Tak kupříkladu revoluční léta 1830 a 1848, napoleonské války či státní bankrot způsobovaly pokles návštěvnosti.

Mariánské LázněV rámci rozvoje lázní se budují hlavně velké lázeňské budovy, kolonády, hudební pavilony, velké hotely, divadla, sanatoria, pomníky (zakladatelů, slavných návštěvníků, lékařů a zasloužilých balneologů), rozlehlé krajinářské parky a zahrady. V architektuře se projevuje ideál osvobozené přírody a historizující budovy. Antikizující neoklasicismus, palladiánská i klasická neorenesance či neobarok jsou styly, v nichž jsou lázeňská města vystavěna. Pro lázeňskou architekturu je kromě typické hmotné skladby charakteristický i důraz na architektonický detail a barevnost. Zřetelný je i vliv zámecké architektury příznačné pro období historismu. V případě lázní zasazených do divoké přírody se zase setkáváme s tradičním podhorským dřevěným stavitelstvím, litinové kolonády v Karlových Varech a Mariánských Lázních pak vnášejí do lázeňského prostředí moderní prvek industriálního charakteru.

Mariánské Lázně – novobarokní železná kolonáda z r. 1889Na stavbě lázní se podílelo mnoho známých českých i vídeňských architektů. Uvádím alespoň několik z nich. Josef Zítek navrhl Mlýnskou kolonádu v Karlových Varech, vídenští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer projektovali kromě litinové vřídelní kolonády i další významné stavby v týchž lázních. Dvorní architekt Řádu německých rytířů Anton Onderka byl hlavním architektem při výstavbě Karlovy Studánky, a to zejména budov v antickém stylu. V souvislosti s výstavbou Františkových Lázní můžeme zmínit architekty Tobiase Graubera, Johana Rothhsela a Karla a Gustava Wiedermanna. Karlovy Vary i Mariánské lázně jsou spojeny s projektanty, úředníky zemské stavební správy, Josephem Eschem a Václavem Fischerem, ti preferovali vzory antického umění. Nakonec ještě zmíním významného zahradního architekta Václava Skalníka, jenž se podílel na urbanistickém návrhu a realizaci úprav zeleně jak v Karlových Varech, tak v Mariánských Lázních (V. Skalník preferoval typ krajinného anglického parku).

Karlova StudánkaPřestože většina lázeňských míst si je architektonicky velmi podobná, existují různé typy těchto míst. Karlovy Vary a Teplice jsou lázeňským místem, které se přirozeně tvořilo již ze staršího osídlení. Naproti tomu např. nově založené Františkovy Lázně, jež byly pokusem o spojení lidského díla s kultivovanou přírodou, pokusem o vytvoření ideálního města, mají danou racionální urbanistickou osnovu (šachovnicová uliční síť) zakončenou ze všech stran formální zelení (rozsáhlé parky). Dalším typem jsou např. Mariánské Lázně (tzv. zahradní město) či Karlova Studánka, Lázně Jeseník nebo dnes již neexistující Lázně Sedmihorky. Ty byly stylizovány tak, aby vyjádřily respekt k nespoutané horské či podhorské přírodě.

Majiteli některých lázní bývaly obce - Františkovy Lázně, Karlovy Vary. Jiné patřily k majetku šlechtických rodin, které již po generace vlastnily lázeňská místa. Do této skupiny řadíme např. Teplice nebo Bílinu. Šlechta též zakládala v 19. století lázně nové, tj. třeba Lázně Darkov či Poděbrady. Majitelem Mariánských Lázní byl jeho zakladatel, tedy řád tepelských premonstrátů. Řád německých rytířů vlastnil Karlovu Studánku.

Sociální skladba návštěvníků byla velice bohatá. Do lázní jezdilo duchovenstvo, řemeslníci, obchodníci, šlechta i se svým služebnictvem, katolíci, protestanti, židé aj. Pro nemajetné se od počátku 19. století zakládaly charitativní špitály, které získávaly peníze z různých dobročinných akcí, např. koncertů, a také z poplatků, jež platili lázeňští hosté. Tento poplatek se nazýval lázeňská taxa. Taxa se vybírala již v 16. století, posléze však byla zrušena, jelikož se léčivé prameny braly jako dar od boha pro všechny. Ve 2. polovině 19. století, počínaje Karlovými Vary (ty již ve století osmnáctém), začala některá lázeňská města tento poplatek opět vybírat. A ve většině případech byl odstupňován pro různé sociální skupiny. Služebnictvo taxu neplatilo.

Luhačovice – lázeňský dům od D. Jurkoviče z r. 1902Vedení lázeňských míst si velmi vážilo pobytu známé osobnosti, tato skutečnost se pro lázně stala velmi dobrou reklamou. Stavěli jim pomníky, pojmenovávali po nich ulice a sady. L. van Beethoven zajížděl do Karlových Varů (1812) a posléze i Teplic, kde se setkal s J. W. Goethem, ten zde potkal Josefa Dobrovského nebo Kašpara ze Šternberka. Goethe si naše lázně vůbec velmi oblíbil, v Karlových Varech a Mariánských Lázních strávil několik let svého života. "Mariánskou elegii" napsal po svém zklamání v lásce, které zde prožil. Jan Neruda rád navštěvoval lázně Sedmihorky, později si např. Leoš Janáček zvolil lázně Luhačovice jako místo děje v autobiografické opeře "Osud".

Velký společenský ruch v lázních byl důvodem, že se zde konala řada významných politických schůzek a jednání. V Teplicích se v roce 1913 sešly hlavy států Rakouska, Ruska a Pruska a dohodli se na rovnováze sil v Evropě po vítězství nad Napoleonem; další schůzka zde proběhla i v roce 1835. Karlovy Vary se staly v roce 1819 dějištěm konference zástupců devíti německých států, které předsedal sám kníže Metternich. Vzešla z toho Karlovarská usnesení, jejichž obsah a negativní dopad pro České země zajisté nemusím připomínat. Anglický král Eduard VII. si oblíbil Mariánské Lázně a v letech 1897 - 1908 byl jejich hostem, při svém pobytu v lázních se setkal s významnými politiky (Františkem Josefem I., francouzským premiérem i ruským ministrem).

V 19. století odstartovaly lázně mohutnou komerční propagaci a naplno se rozvinul konkurenční boj. Lázně vydávaly propagační materiály, jakými byly různé brožury, průvodce (hlavně v němčině), plakáty, inzerce v tisku, upomínkové předměty (mince, medaile, malované pohárky), vymýšlely reklamní slogany a emblémy (jako ochranné značky). Známé byly lázeňské almanachy vydávané lékaři jako informační materiál. V lázních se vystavovaly berle a hole vyléčených hostů, ti psali i děkovné nápisy. Konkurenční boj se neblaze projevil tak, že lázně přeceňovaly účinky svých pramenů a na své konkurenty "házely špínu".

Na závěr ještě dodávám, že lázním byla přiznána neutralita, a proto v dobách válek neměly být napadeny.

Je toho ještě mnoho, o čem by se dalo v souvislosti s lázněmi v 19. století psát, avšak to by vydalo na celou knihu. Budiž tento článek pro některé inspirací k dalšímu studiu tohoto tématu a pro jiné snad dostatečným informačním materiálem k utvoření základní představy o podobě českých lázní v 19. století.

Použitá literatura
V. Křížek, Obrazy z dějin lázeňství, Praha 1987
P. Zatloukal, Architektura 19. století (Deset století architektury), Praha 2001

 
Ohodnoťte článek "Česká lázeňská města v 19. století":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Nalezené články: Odívání starověkého Řecka, Česká lázeňská města v 19. století
Návštěvnost článků
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed