Čelem vzad číslo 12 - Lucie Peterová

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Návštěvnost článků
Zobrazit články od tohoto autora ze všech čísel

Mor a jeho důsledky v Evropě


Název kapitoly: Život ve staletích
Hodnocení článku: 4.24 Hodnocení 4.24 z 5 (479 hodnocení)
 
Ohodnoťte článek "Mor a jeho důsledky v Evropě":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Alegorie morové epidemie – „černé smrti“Mor se v dějinách lidstva vyskytoval už od starověku. Ale ne všechny epidemie v písemných pramenech považované za morové ve skutečnosti morové byly. Často byla tímto pojmem označována různá onemocnění, kterým bylo společné jen to, že se vyskytovala hromadně a měla zhoubný průběh. O moru se zmiňuje již Homér v Iliadě, Thukydides v Dějinách peloponéské války, Vergilius v eposu Aeneis nebo Ovidius v Metamorfózách, morová rána je zmiňována i v Bibli. Průběh skutečného morového onemocnění popsal výstižně G. Boccaccio v Dekameronu větou: "Oběti obědvali s přáteli a večeřeli už se svými předky."

Charakteristika onemocnění

Jako mor se označuje nákaza, která postihuje hlavně divoce žijící hlodavce a drobné savce, zejména krysy, potkany a zemní veverky. Mezi nimi je přenášena z jednoho jedince na druhého parazity, především blechami, a ti je rovněž přenáší na člověka. Vždy se tedy jedná o zoonózu neboli přenos choroby ze zvířete na člověka. Původcem této nemoci je tyčinkovitá gram negativní bakterie Yersinia pestis, dříve Pasteurella pestis, kterou na člověka přenáší nejčastěji blecha morová - Xenopsylla cheopis, Nosopsyllus fasciatus nebo Oropsylla montana žijící na amerických veverkách, v Asii na syslech či v Americe na prérijních psech.

Morovou bakterii však bohužel přenáší i blecha lidská - Pulex irritans, takže se při vzrůstajícím nakažení obyvatelstva přenáší infekce i z člověka na člověka a počet nakažených tím rychleji vzrůstá.

Přenašeč morové bakterie – blechaPrůměrná inkubační doba moru je 1 až 4 dny.

Zárodky moru jsou velmi odolné proti vlivům zevního prostředí. Ve vodě přežívají kolem 40 dní, v půdě cca 2 měsíce, v infikovaných blechách a hlodavcích až několik měsíců. Při teplotě -30°C vydrží v zevním prostředí několik měsíců, ve zmrzlých mrtvolách až jeden rok. V infikovaných předmětech a potravinách obvykle přežívají několik týdnů.

Do organismu zárodky pronikají:

Typy a klinický obraz moru

Rozlišují se tři druhy moru - dýmějový, plicní a střevní.

Ochranný lékařský oblek proti moruBubonická, hlízová neboli dýmějová forma (Pestis bubonica) je charakterizovaná náhle vzniklou vysokou horečkou, zimnicí a bolestmi hlavy a vzniká přímo po kousnutí infikovanou blechou. Během několika hodin je patrný bolestivý otok lymfatických uzlin obvykle v tříslech (90 %), podpaží nebo na krku. Bubo (hlíza, dýměj, ganglion) je oválné, vyvýšené s otokem (1-10 cm), silně bolestivé a obsahuje velké množství bakterií. Asi u čtvrtiny nemocných je bubonická forma provázena změnami kůže. Rozpad vnitřních orgánů a zvýšená krvácivost, jejímž výsledkem jsou někdy značně rozsáhlé defekty v zabarvení kůže, jsou spolu s bolestivě oteklými lymfatickými uzlinami typickými příznaky "černé smrti", jak byl mor v minulosti nazýván. Mnozí postižení krváceli z nosu a vykašlávali krev. Smrt zpravidla nastala během několika dní.

Septikemická neboli plicní forma (Pestis pneumonica) je provázena horečkou a sníženým krevním tlakem, hlíza není přítomna. V krvi dochází k masivnímu růstu bakterií. Plicní forma je velmi závažnou komplikací dýmějového moru, nebo se objevuje samostatně jako zápal plic po inhalaci morové bakterie. Tato forma je velmi nakažlivá s vysokou úmrtností. Projevuje se kašlem, bolestí na hrudi a vykašláváním krve z plic. Plicní forma neboli plicní mor se šíří kapénkovou infekcí, tedy podobně jako rýma, a je proto mnohem závažnější než dýmějová forma. Je jasné, že několik případu plicního moru může snadno vyvolat epidemii, a proto musí být postižení izolováni. Při neléčeném dýmějovém moru dosahuje úmrtnost kolem 60 %, kdežto úmrtnost při neléčeném plicním moru je téměř stoprocentní (99,8 %) a vede ke smrti během 4 dnů.

Střevní forma (Pestis intestinalis) je poměrně vzácná, následuje po požití bakterie zažívacím traktem. Vyvolává průjmy s krvácením, výrazné bolesti ve střevech a v žaludku, zvětšují se lymfatické uzliny, méně často tříselné. Provalení těchto uzlin nebo protržení střevní stěny vede k zánětu pobřišnice s vysokou teplotou.

Výskyt moru v minulosti

První morová epidemie

Za první skutečnou morovou ránu je považována epidemie, která se rozšířila v Malé Asii a Cařihradu za vlády římského císaře Justinina (tzv. Justiniánův mor), přesněji od roku 542 př. n. l., trvala 50 let a zahubila prý 100 milionů lidí. Podle Jana z Efesu postihoval mor hlavně chudé, kteří nemohli utéct.

Druhá morová epidemie

Středověká představa smrti jako žnečky a lučištníka nemající s nikým slitováníDruhá morová epidemie či dokonce pandemie, nazývaná "černá smrt" podle charakteristických černých skvrn, objevujících se na kůži postižených, byla pro Evropu nejničivější, protože probíhala v mnoha vlnách od poloviny 14. až do začátku 18. století a vyhubila čtvrtinu až třetinu evropské populace. Pravděpodobně vznikla v Číně (podle některých pramenů v mongolské poušti Gobi) a rozšířila se do střední Asie. Do Evropy se dostala prostřednictvím janovských lodí, jejichž posádky se nakazily v městě Kaffa, v dnešní Feodosii na jihozápadním Krymu, když bylo město obléháno tatarskou armádou, nakaženou morem. Tataři použili moru vlastně jako biologické zbraně, když nakažené mrtvoly katapultovali za hradby Kaffy. Vyděšení Janované se na svých lodích z Krymu stáhli, ale zavlekli s sebou nemoc do Evropy. Během roku 1348 se nákaza rozšířila ze sicilské Messiny, kde se Janované vylodili, do velkých přístavních měst ve Středomoří a dále téměř po celé Evropě a severní Africe, a to především kolem velkých obchodních cest.

Avignonský papež Kliment VI. nechal údajně oběti první vlny epidemie spočítat a došel k číslu zahrnujícímu přibližně jednu třetinu obyvatel tehdejší Evropy, což ale pokládají historikové za nevěrohodné, protože mj. předpokládají, že církev chtěla těmito čísly nabádat k tomu, aby se lidé vyvarovali hříchu a boží hněv (představovaný morem) na sebe nepřivolávali.

Poslední vlny epidemie se přes Evropu přehnaly ještě na počátku 18. století; od roku 1725 se však mor už v Evropě neobjevil (v českých zemích naposledy r. 1716). Ale ze světa zdaleka nevymizel.

Třetí morová epidemie

V letech 1855-1948 probíhala třetí velká epidemie v Asii, na kterou doplatilo dalších 10 miliónů lidí. Vědci Alexander Yersin a Shibasaburo Kitasato identifikovali v roce 1894 nezávisle na sobě tyčinkovitou bakterii zodpovědnou za epidemii dýmějového moru, šířícího se v Číně. Dr. Yersin záhy odhalil spojitost mezi "černou smrtí" a bakterií nazvanou Pasteurella pestis, kterou obvykle mezi lidmi přenášejí paraziti hlodavců. Na počest dr. Yersina byla Pasteurella pestis později přejmenována na Yersinia pestis.

Důsledky morových epidemií a diskuse

Morová nákaza měla pro obyvatelstvo Evropy důsledky jak hospodářské, tak i sociální. Nejmarkantnějším důsledkem byl výrazný úbytek obyvatel, od kterého se pak dají odvozovat další problémy (to by ale vydalo na samostatný článek). Větší úmrtnost byla tam, kde byla i větší koncentrace lidí - tedy ve městech, ale kupříkladu vzhledem k tomu, že se plicní forma moru šířila především v izolovaných, přeplněných, špatně větraných prostorách, byla ve středověku velká úmrtnost i v klášterech (např. ve františkánských klášterech v Marseille a Carcassone zemřeli všichni mniši). O průběhu morové epidemie na církevní půdě pojednává františkán Michele da Pizza ve spisu Historia Sicula, kde píše, že nemocní "nesli ve svých tělech takovou nemoc, že každý, kdo s nimi mluvil, byl přepaden smrtící nemocí a nebyl způsob, jak by mohl uniknout jisté smrti."

Klesala důvěra lidí v církev, ale i v moc medicíny, přestože se tehdejší "moroví" lékaři pohybovali mezi nemocnými v děsivých úborech, které se skládaly z obličejové masky se zobákem, jenž byl naplněn kořením proti zápachu, a z pláště z voskovaného plátna. Přesto i oni často podléhali nákaze.

Židé často obviňovaní ze šíření moru byli i upalovániKolem epidemií "černé smrti" je stále mnoho nejasností. Například není známo, z jakého důvodu mor z Evropy vymizel v době, kdy nikdo neznal příčinu této choroby a ani se nevědělo, jak ji léčit nebo jí předcházet. Podle církve byla "černá smrt" božím trestem za hříchy lidstva, středověcí vzdělanci dávali vinu spíše "morové atmosféře" vytvořené nešťastnou konstelací planet, vina se také svalovala na Židy (obviňováni z otrávení studní) či na čarodějnice a kacíře, což vedlo k jejich následnému pronásledování. Proti rozšiřování moru se bojovalo vykuřováním pelyňkem, jalovcem, kadidlem, sírou, tabákem, rozhýbáváním "ztuhlého" vzduchu zvoněním zvony, střelbou z děl, potíráním pokožky octem, flagelantskými průvody, jejichž členové se snažili usmířit Boha tím, že se veřejně bičovali, uctíváním určitých světců, především sv. Rocha a sv. Šebastiána, stavěním morových sloupů, pouštěním žilou nebo útěkem, jak popisuje Giovanni Bocaccio v Dekameronu, izolací nemocných nebo příchozích z postižených oblastí - karanténou (z it. 40 dní = quarantena) - a rovněž zazdíváním oken a dveří u domů nemocných. Úspěšnou metodu vyvinul i francouzský lékař Gay de Chauliac, který doporučil papeži Klimentovi VI., aby po dobu trvání morové epidemie pobýval ve svém paláci mezi dvěma ohni, které měly prý mor zahánět. Protože ohně pravděpodobně zaháněly i blechy a krysy, papež morem neonemocněl. Pro lepší prozkoumání onemocnění povolil papež i pitvy zemřelých.

Nakažení moremVzhledem ke snižujícímu se počtu obětí u pozdějších fází epidemie je možné, že se lidé stali vůči morové bakterii imunní. Špatně vysvětlitelné jsou také popisované vlny ve výskytu epidemií. Měnila se snad obranyschopnost jedinců, nebo klimatické podmínky? Proměňovala se virulence bakterií, nebo životní podmínky blech nebo krys? Zarážející je i rychlost šíření dýmějového moru v Evropě. Podle Boccaccia byla morová nákaza "tak mocná, že se šířila z nemocných na zdravé podobně, jako se šíří oheň v suchém nebo olejem nasáklém materiálu". I přesto že bylo ve 14.-17. století blech hodně, šířila se epidemie až příliš rychle. Navíc se šířila i v zimě, tj. v době, kdy se blechy vyznačují sníženou aktivitou, což je argument vysvětlující kolísání počtu morových obětí v letním a zimním období.

F. Jenewein: Pohřby z cyklu Mor (r. 1900)Odpověď na některé otázky přinášejí např. vědci z univerzity v Liverpoolu - demografka S. Scottová a zoolog Ch. Duncan - nebo profesor historie středověku na univerzitě v Glasgow S. Kohn, kteří se domnívají, že epidemie, která po staletí sužovala Evropu nebyla způsobena bakterií Yersinia pestis, ale hemoragickými viry nebo jinými patogeny.

Proč se morová nákaza epidemicky nerozšířila i přesto, že se onemocnění stále vyskytuje v mnoha zemích světa, je zřejmě způsobeno jeho snadnou léčbou antibiotiky, zlepšením životní situace obyvatelstva a s tím souvisejícím snížením populace přenašečů. Možnou hrozbou nicméně zůstává jeho použití jako biologické zbraně. Po druhé světové válce byly ve Spojených státech a Sovětském svazu vyvinuty techniky účinného rozprašování plicní formy patogenu a dýmějová forma měla být údajně použita během 2. svět. války japonskou armádou v Číně.

Výskyt moru v současnosti a možnosti jeho léčby

Vzestup počtu morem nakažených hlodavců, a tím i vzestup navazující epidemie závisel v minulosti vždy na teplotě 10-30°C a na dostatečném počtu hlodavců a blech. Optimální teplota pro vznik morové epidemie byla vždy mezi 20-30°C, při určité vlhkosti. Podle zeměpisné šířky je proto období vhodné pro vznik morových epidemií šířených blechami v různých oblastech světa různé.

Trvale nebo občas se vyskytuje v oblasti jižního Vietnamu, Indonésie, Barmy, Mongolska, střední Asie, Madagaskaru, Keni, Namibie, Angoly, Zairu, Mosambiku, Tanzanie, Ugandy, Zimbabwe, Jihoafrické republiky, Peru, Bolívie a Brazílie, výjimečně se objeví i ve Spojených státech v Novém Mexiku, Texasu, Oklahomě, Kansasu, Dakotě, Kalifornii, Utahu a Arizoně.

V dnešní době už mor nepředstavuje takové nebezpečí jako ve středověku, je poměrně rychle a spolehlivě léčitelný vysokými dávkami antibiotik. Každý člověk, který chce vycestovat do oblastí s možným výskytem moru, by se však měl informovat na příznaky této nemoci a na možnosti očkování.

V každém případě však morové onemocnění nelze podceňovat ani v současnosti.

Použitá literatura
Autorka použila velké množství další - i cizojazyčné -, zejména lékařské, literatury; následující seznam je tedy jen výběrový, obsahuje zhruba třetinu titulů a zahrnuje jen česky psanou literaturu
K. Bergdolt, Černá smrt v Evropě, Praha 2002
D. Breuers, Na hradech, v klášterech, v podhradí, Praha 1999
G. Boccaccio, Dekameron, Praha 1979
P. Horská, M. Kučera, E. Maur, M. Stloukal, Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy, Praha 1990
M. Vorreith, Infekce bakteriální, in: B. Bednář, Patologie, Praha 1982
E. Wondrák, Historie moru v českých zemích, Praha 1999

 
Ohodnoťte článek "Mor a jeho důsledky v Evropě":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Zobrazit články od tohoto autora ze všech čísel
Návštěvnost článků
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed