Čelem vzad číslo 12 - Erik Žíla

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Poslat autorovi email
Návštěvnost článků
Zobrazit články od tohoto autora ze všech čísel

Masaryk a Rukopisy


Název kapitoly: Osobnosti
Hodnocení článku: 3.46 Hodnocení 3.46 z 5 (78 hodnocení)
 
Ohodnoťte článek "Masaryk a Rukopisy":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Návrh obálky Rukopisu Královédvorského od J. MánesaV české společnosti devatenáctého století se často opakuje stejná otázka a na ni stejná odpověď: "Jsme v přítomnosti malí?" - "Jen pohleďme, jak velkými jsme byli my Češi, my Slované, v dávných dobách." Toto dědictví minulosti nám nesmí nikdo vzít, nesmí je zcizit, zlehčit, prohlásit za nepravé.

Tato idea přímo nabádala k tomu, aby se básně z Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského (dále RKZ) staly národní modlou. Rukopisy, objevené v letech 1817-18 (spojeno především s V. Hankou), se snažily svým vzhledem, jazykovou úrovní atd. vzbudit ve čtenáři dojem, že se jedná o staročeské památky z 9.-13. století. Byly uctívány a velebeny; úcta k nim obsahovala i politický protest proti Vídni, ten však přerůstal v nekritický vztah ke všemu, co bylo české.

A právě do takto názorově vyhraněného prostředí se nebojí T. G. Masaryk vnést svůj názor - v 80. letech 19. století vstoupil do sporu o pravost RKZ.

T. G. MasarykMasaryk tak učinil zřejmě z více důvodu. Svou roli tu sehrál, i když si to on sám možná ani neuvědomoval, i jeho předchozí život (pobyt v cizině) a také jeho rodinné zázemí (r. 1878 se oženil s Američankou Charlottou Garrigue). I díky těmto okolnostem vnášel ihned od svého návratu do českého prostředí nové, překvapivé postřehy. Jedna jeho iniciativa byla pro pozdější spor o RKZ zvláště důležitá: zhruba rok po svém příchodu do Prahy, v roce 1883, založil vědecký časopis Athenaeum. Neméně závažným důvodem k odvážnému vstupu do polemik byla pro Masaryka i jeho povaha: nenáviděl přetvářku, faleš, lži, byl sebevědomý, zdravě ctižádostivý, měl vědecké i politické ambice.

To všechno předurčovalo tehdy šestatřicetiletého Tomáše Garrigue Masaryka, profesora filozofie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, vést úspěšný boj za svůj názor. K otázce "rukopisné" se poprvé vyslovil dovětkem v Athenaeu 13. února 1886, a to z důvodu obrany svého univerzitního kolegy, profesora českého jazyka, předního českého filologa Jana Gebauera.

1. číslo časopisu AthenaeumProfesor Jan Gebauer totiž vyjádřil (i když značně opatrně) ve svém článku pro lipský Ersch-Gruberův naučný slovník, který vyšel v roce 1885, své pochybnosti nad pravostí rukopisu Královédvorského. Gebauer byl potom osočen svým kolegou Martinem Hattalou, profesorem slavistiky, z nevlastenectví, ba dokonce z vlastizrady.

Ale zpět k již zmíněnému Athenaeu z 13. února 1886. Tehdy v něm totiž vyšel článek Jana Gebauera s výmluvným názvem Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. V dovětku, který následoval hned po Gebauerově článku, Masaryk přiznával, že už dlouho pochyboval o pravosti RKZ; poté stanovil pořadí důležitosti jednotlivých vědních disciplín, které by měly prokázat pravost, či podvrženost RKZ:

"Nemýlím-li se, dá se tato stupnice průkaznosti postaviti: l. Nejméně rozhodují výklady aesthetické a historické (kulturní); více 2. paleografický a chemický rozbor by nám jistoty daly a nejvíce 3. gramatický. Ovšem je pak ke konečnému soudu souhrn všech vyšetření nutný."

Jazykovědec Jan GebauerV další části Masaryk rozebírá po pořádku "stupnici průkaznosti". Dokazuje nespolehlivost důvodů historických a staví se nedůvěřivě i k paleografii. Masaryk přitom vychází z pozic obhájců a rekonstruuje jejich případné vývody:

"Rozhodne-li se paleografie pro pravost, pak je vyhráno; ale rozhodne-li pro nepravost, resp. poví-li, že rukopis je dělaný v 19. st.? Je potom prohráno? Není úplně: nemohl Hanka rukopis pravý někam odstraniti? - Zkrátka, rukopis mohl by býti novým opisem ze starého textu; možnost ta je dána, i vysvítá, že pro tento případ paleografie sama nemůže rozhodovati."

Stejně je Masaryk nedůvěřivý k případným soudům chemickým; domníval se totiž, že "i v 19. stol. týž inkoust (tedy starobylý) může zhotoviti každý, i nechemik, dle receptů starých, o kterých se snadno můžeme poučiti..." V tom se však Masaryk mýlil, alespoň pozdější chemické zkoušky došly k jiným závěrům.

"Musilo by se tedy ukázati," pokračuje Masaryk, "je-li inkoust v RK a RZ asi tak rozložený působením doby, jak při památkách nepodezřelých. Avšak nezdá se mi, že by se důkaz ten dal provésti tak, že by skepse nebyla možná. Předně musil by chemik inkousty jiných starých památek srovnávati: bude takových rukopisů mu popřáno? A bude mu speciálně českých památek popřáno? Dejme tomu, že bude. Vzniká otázka: nelze si pomysliti okolnosti, které dotčený rozklad inkoustu urychlily tak, že by i za 70 let inkoust tak se mohl proměniti, jak za jiných okolností inkoust starý 500 let?"

Důvěru v gramatiku zdůvodňuje Masaryk ve svém dovětku takto: "Slovem, pochybuji, že chemický rozbor Rukopisů spornou věc rozhodne... Zkrátka a dobře, chemie a paleografie nám spor na dobro nerozhodnou, a nezbývá tedy nežli grammatika. Grammatika staročeská, myslím, pomůže nám nejvíce. Rozumí se samo sebou, že mohou býti v rukopise rozmanité odchylky od současné řeči (odchylky dialektické, veršem podmíněné atd.), ale nesmějí tam býti chyby..."

Tímto Masarykovým dovětkem počala jedna z nejslavnějších polemik v dějinách české literatury.

Spor sice vzplál mezi tehdejšími vědeckými kapacitami, avšak nezůstal na akademické půdě, protože se ho zmocnila žurnalistika. Iniciátorem byl redaktor Osvěty Václav Vlček, který spor "předhodil" veřejnosti jako otázku národní cti a vlastenectví. Vedle žurnalistiky se tak tohoto případu chopila ulice, a vědci, včetně jejich přívrženců z řad tehdejší inteligence, byli vystaveni štvanicím, jaké dosud neměly obdoby.

Do boje proti Masarykovi a Gebauerovi okamžitě vytáhly i Národní listy, jejichž vydavatel Julius Grégr napsal proti těmto "závistivcům, národním nepřátelům a krutým zhoubcům naší kultury" dokonce celou knihu - Na obranu rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. "Svatý zápas" za údajně nejstarší kulturní hodnoty národa tak dočasně spojil obě tehdejší politické strany - staročechy a mladočechy, jejichž dosavadní vzájemné konflikty ustoupily do pozadí před společným nepřítelem. Pravost Rukopisů tehdy horlivě obhajovali například i v té době již uznávaný básník Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk.

Urážky, někdy i nadávky nejvulgárnějšího zabarvení padaly na hlavy průkopníků skutečné vědeckosti české vědy. Masaryk se však nadále na stránkách Athenaea odmítal podřídit přehnanému vlastenčení a vyžadoval kritičnost, vybízeje pohlédnout i nepříjemné pravdě v tvář.

Historik Jaroslav GollI přes značně vypjatou situaci se ke Gebauerovi a Masarykovi přidávali další. Byli to profesor Jaroslav Goll, který na univerzitě přednášel obecné dějiny, Jindřich Vančura, středoškolský profesor, zabývající se historií české reformace a překladatelstvím, Jaroslav Vlček, jenž se specializoval na českou a slovenskou literární historii, klasický filolog Josef Král, literární historik Josef Truhlář, Jiří Polívka, filolog, literární historik a etnograf, Matěj Opatrný, jenž jako fundovaný filolog napsal několik studií proti pravosti Rukopisů.

Ti všichni, ale i celá řada dalších, připojovali své vědecké argumenty, dokazující že Rukopisy jsou podvrh. Byly to důkazy rázu filologického, paleografického, objevily se námitky literárněhistorické, estetické a sociologické. Se svými námitkami se ozval také profesor teoretické fyziky a astronomie Augustin Seydler.

Starý pěvec – ilustrace M. Alše k RKZDruhé straně se vědeckých argumentů nedostávalo. A tak pomyslný prapor "rukopisných" obhájců převzala bojovná žurnalistika, která namísto vědeckých důkazů vášnivě polemizovala. Využívala vlasteneckých citů, odvolávala se na tradici, volala do zbraně proti germánskému nebezpečí. Přesto výsledky boje byly jasné. Pravost Rukopisů prokázána nebyla.

Václav Hanka – původce RukopisůT. G. Masaryk přispěl svojí podloženou a neústupnou kritikou RKZ k trvalému rozvoji kriticismu v Čechách. Kriticismus se pak stal základním nástrojem poznání pro intelektuální sféru dvacátého století. Už žádný nacionalismus nemohl takto založené kritice bránit.

Spor o Rukopisy tedy nejenže nepotvrdil jejich pravost, ale současně prokázal opodstatnění a sílu nového názorového směru - vědeckého realismu, který se měl zakrátko zhodnotit v realismu politickém.

Masaryk ještě po letech tehdejší "rukopisný zápas" výstižně charakterizoval: "...a z rukopisného boje stala se věc novinářská a politická, revize domněle staré slovanské kultury stala se revizí celého kulturního života přítomnosti."

Nejvíce se o tuto revizi zasloužil právě on.

A Rukopisy dnes? Zůstávají významnou literární památkou počátku 19. století, spojenou s okruhem lidí kolem básníka a filologa Václava Hanky. A možná překvapivě se znovu staly předmětem literární mystifikace! Nevěříte? Přečtěte si bravurní dílo "nové literatury faktu" od Josefa (ve skutečnosti Miloše) Urbana s příznačným - nebo provokujícím? - názvem Poslední tečka za Rukopisy.

Použitá literatura
Cesta a odkaz T. G. Masaryka, Praha 2002
Z. Dvořáková, Než se stal prezidentem, Praha 1997
M. Ivanov, Tajemství RKZ, Praha 1969
M. Ivanov, Záhada rukopisu Královédvorského, Praha 1970
J. Urban, Poslední tečka za Rukopisy, Praha 1998

 
Ohodnoťte článek "Masaryk a Rukopisy":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Zobrazit články od tohoto autora ze všech čísel
Návštěvnost článků
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Poslat článek e-mailem   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed